O tom, že je Ljuba Krbová výborná herečka, určitě nikdo nepochybuje. Málokdo ji ale zná i jako skvělou fotografku.

„K fotografování jsem se dostala až v době, kdy jsem se seznámila s manželem. On v té době už vyučoval fotografii, fotografoval a testoval digitální foťáky. A když jsme spolu jeli na první cyklistický výlet, tak jsme fotoaparát samozřejmě vezli a neustále jsme zastavovali a fotili jsme. Tak jsem si říkala: „Máš dvě možnosti. Buď začneš fotit taky a nebude tě štvát, že pořád zastavuješ, anebo to vůbec nemá smysl.“ A později, když už jsme spolu žili, tak jsem se rozhodla, že nebudu dělat žádný věšák na fotoaparáty a budu fotit taky. A musím říct, že Ondřej je mým velikým učitelem, naučil mě všechno, co dnes umím. Dnes mám fotografování strašně ráda a jsem také ráda, že máme společného koníčka, protože tak vlastně trávíme veškerý volný čas."

Je pro vás jednodušší stát před objektivem nebo za objektivem?

"Podle toho, o co se jedná. Na cestách si to užívám. Kamarád se mě například ptal, jestli máme vůbec něco z cesty, když pořád fotíme. Já říkám, že máme mnohem intenzivnější zážitek, protože ani na chvíli nevypneme. Strašně se soustředíme. To má za následek, že přijíždíme dost unaveni, protože je to hodně náročné. Ale zato se mnohem intenzivněji díváme kolem sebe. Není pravda, že když fotíte, že nic nevnímáte."

Co fotíte nejraději?

"Lidi. Krajinářská fotografie je o trpělivosti. Správný krajinář jde v dobrém světle, stane ve čtyři ráno, aby tam byl za rozbřesku, nebo si počká, až bude ten správný den na západ slunce. Já přece jenom si to většinou vzhledem ke své profesi nemůžu tak úplně naplánovat. A taky ti lidi mě na tom nejvíce baví, nejvíc mě zajímají."

Vaším učitelem v oblasti fotografie byl váš manžel Ondřej Neff. Měl s vámi trpělivost?

"Ano, když učí, tak je nejtrpělivější člověk na světě. Ne do všech ostatních oblastí se to přenáší, ale jako učitel je opravdu nadán božskou trpělivostí, takže mu nevadí, když se na stejnou otázku zeptám po roce."