Téměř každá česká pohádka začíná slovy „bylo – nebylo“. A stejně jako pohádky nám mnohdy zní i vyprávění pamětníků. Jen toho smutného je tam někdy o kapánek více a také ne vždy končívají šťastně.

Josef Mikeš se narodil před pětadevadesáti lety. Za tu dobu toho hodně prožil a nashromáždil spoustu vzpomínek. Vzpomínek usměvavých i k zamyšlení. Vzpomínek, o které se vždycky rád podělí.

„Pocházím z početné rodiny a tatínek nám zemřel, když mi bylo osm roků. Nejmladšímu byl týden. Bylo nás devět dětí. Měli jsme hospodářství, asi šest hektarů a dvě krávy. Matka zůstala sama. Že to byla statečná ženská, to nemusím říkat. Ale mužský tam chyběl na každém kropku. Tak jsme museli odmalička pracovat. Ti mladší museli pást huse a ne jenom je pást, ale přitem i ty menší děcka opatrovat. Takže měli dvojí. Starší museli pást krávy.

Když se mlátilo, museli jsme taky všecko sami. Tenkrát elektrika ještě nebyla, mlátilo se žentourem na kravskej potah. Krávy se musely zapříhnout do žentouru. A jak jsme začínali, maminka vzala za řemen u mašiny, aby to pomohla roztočit a řekla: „Tak děti, s pomocí Bóží“. Pokřižovala se, s pomocí Boží vzala za řemen a křičela „Vijé!“ a začali jsme mlátit. Všechno jsme dělali sami.

Nebo když se třeba vybíraly brambory. Rozoraly se brázdy radlem. Franta, tomu bylo deset roků, že byl největší, tak držel radlo. Ono ho to stejně mlátilo do brady. Já jsem vodil krávy. A ta druhá kráva, té se říkalo náruční, ta vostávala pozadu, tak zasek ještě mladší bratr, Jarouš, ten zasek ještě tu náruční krávu popoháněl. A tak jsme rozorávali brázdy. No musel na nás být pohled, protože sousedi, co chodili kolem, tak se zastavovali a pobaveně se na nás dívali. Ale dokázali jsme to.

Doma jsme měli hodiny, takové ty pendlovky se závažím. Perpetykl se tomu říkalo. Něco se jim stalo a my jsme je spravovali tak dlouho, až hodiny nešly. Hodiny by byly šly, ale perpetykl ne a ne se kývat. A tak jsme byli bez hodin. Maminka vstávala podle sluníčka, podle dobytka a ptáků. A my, než jsme šli do školy, tak jsme museli napást krávu. Hodiny jsme sice neměli, ale do školy jsme nikdy pozdě nepřišli. Kolem nás chodili po pěšince študenti z Vysokého a ze Lhotky pěšky do reálky do města. Ti byli přesní jako hodinky, museli tam být zavčasu. Maminka vždycky říkala: „Až pudou študenti, tak se ještě pomodlite třikrát Otčenáš a můžete hnat dom.“ Tak jsme to tak dělali a nikdy jsme do školy pozdě nepřišli.

Protože nás bylo devět dětí a matka sama, tak jsme samozřejmě měli jen to nejnutnější. Boty jsme neměli, v létě jsme chodili bosí a v zimě v dřevácích. Taky se stalo, že když jsme šli na podzim do školy, tak bylo holo, přes den se nachumelilo a zpátky už jsme šli ve sněhu. Byli jsme bosi a nevadilo nám to.

Škola v Radňovicích byla dvoutřídní a bylo osm oddělení. Nahoře byly tři třídy, ty měl pan řídící. Prváci, druháci a třeťáci. A dole bylo pět tříd. Do měšťanky chodil málokdo. Já třeba jsem nechodil, i když bych rád chodil. Neučil jsem se tak špatně, ale skrz ty boty jsem nemohl. Do Radňovic do školy to v dřevákách ještě šlo, ale do města jsem nemohl. Tak mám jen osm tříd obecné školy. Já, starší bratr a starší sestry. Až ten další bratr, kdy už jsme stloukli peníze na boty, tak ten už chodil do měšťanky. A ty další už taky mohli.

Jako všechny děti, i my jsme si rádi hráli. Každý kluk měl nůž – kudlu. V Jimramově byla firma a tam vyráběli tudlety kudle. Oni sbírali starý kose, se kterýma už se nedalo sect a z nich dělali ty kudle. Z kadlátkovýho dřeva měly střenku. Ale to byl nůž k nezaplacení, dalo se s ním všecko dělat. My kluci jsme si s nima vyřezávali bič, každý si na něm ňáký ozdoby udělal. A kdeco. Ňákou panenku nebo koníka jsme si s tým vyřezávali.

A taky jsme si udělali ze dřívka hranolek, který jsme na obou koncích seřízli. Blecha se tomu řikalo. Pak jsme vzali takovou latičku a na každou stranu jsme napsali 1, 2, 3, 4. Pak se to položilo, klacíčkem se na ten hranolek udeřilo a blecha letěla a na kerou stranu padla, tak se počítaly body.

Nebo kamínky se hrály. Kluci je hráli taky, ale holky, ty na ně byly hrozně šikovný. To se vzalo pět kamínků, velkých asi jako kuličky na hraní, aby se vešly do dětský hrsti. Sedlo se na trávník a kamínky se rozhodily. Jeden se vzal, vyhodil se nahoru a než dopadl, tak se musel vzít jeden kamínek ze země a chytnout ten vyhozený. To byla jednotka, se říkalo. Pak zase vyhodil a musel sebrat dva kamínky. To byla dvojka. Až měl všech pět pohromadě. A ony ty holky byly tak šikovný! Nejvíc Padalíkova Mařka. Kamínky měly několik kol a počítaly se body.

Peníze na hračky jsme neměli, a tak jsme si hráli s tím, co bylo. Panenky byly doma udělaný, hlava z punčochy, namalovaly se očička a tak. A kluci měli zase koníky doma vyřezaný. Kupovanou hračku jsme neviděli za celý dětství.“

Bylo – nebylo. Lecčemu už se ani věřit nechce a přitom to nebylo zase tak dávno. Jen je to pro nás už tak trochu nepředstavitelné. Vyprávění pamětníků vnímáme spíše jako pohádku. Trochu smutnou, přesto natolik zajímavou, že ji chceme slyšet znovu a znovu. A v duchu se stále ptáme sami sebe: „Bylo – nebylo?“