Devadesát pět let je v přírodě pouhé nic. Mnohdy se po tuto dobu nic nemění, vše zůstává stejné. Třeba jako podmáčená louka, která je po staletí stále tatáž. Naopak v životě lidském je devadesát pět let doslova celá věčnost. Kamarádi a přátelé odcházejí jeden po druhém, ale vzpomínky, ty zůstávají.

Rok narození Josefa Mikeše ze Slavkovic je 1914. A pamatuje si toho opravdu hodně. „To je to nejhorší, že si toho tolik pamatuju,“ říká s úsměvem. Jeho posluchači si ale myslí pravý opak. Pan Mikeš je hovorný a rád se o své vzpomínky s kýmkoliv podělí. Tentokrát zavzpomínal na obecní louku zvanou prostě „Obecnice“.

„Je to louka sice velká, ale hlavně mokrá. Roste tam spousta druhů trav, ale seno je z ní moc špatné kvality. Hodí se tak na podestýlku. Bylin je tam spousta, nějací odborníci by se určitě vyžili, ale pro sedláka zle. Naša bábička vždycky říkala: „Z Obecnice seno? Po tym dostanou krávy leda vši!“ Ale rostou tam ty pámbíčkovy vlásky, hořká jatelina, ono se to myslím menuje vachta, vstavač a různý další bylinky. To my ani nevnímáme, toho tu roste všady. Takový sítě tam taky rostávaly, my jako děcka jsme si z toho pletli košíky. Našlo by se tam toho hromadu. A taky je tam rašelina. Zkoušeli jsme ji dobejvat. A teď tam nasadili zmije, je tam hodně zmijí v tom rašeliništi.

Louka za soukroma kdysi dávno byla rozdělena na dílky, tenkrát každej kdo neměl svý pole, tak si tam kousek tý louky spachtoval a sekl to. I když to bylo špatný. Ale byla nouze, tak byli rádi. A potom za družstva to seklo družstvo.

Já jsem tam osobně taky několikrát sekl. Protože jsem dělal skupináře, tak jsem musel sehnat nejméně dvacet čtyry dobrejch sekáčů a to byla fuška sehnat tolik chlapů, kteří umí dobře sect! To každej chlap neumí nebo umí sect a neumí si kosu připravit. A když si kosu kloudně nevyklepe, tak potom ta kosa vyklepe sekáča, že je cugrunt vyřízenej.

Vždycky jsme to plánovali tak, aby seno z obecnice bylo sklizený do jamskýho poutu. To je šestnáctýho července, to je Panny Marie Karmelské.

Každý sekáč musel s sebou samozřejmě mít dobrý snídaní a dobrou svačinu. Na svačinu byly většinou na tvrdo uvařený vejce. Každý sekáč měl tři. A kovář, to byl takovej hroznej jedlík, ten měl dokonce šest vajec.

Za tmy jsme už byli na louce a sekli jsme celé dopoledne. Když jsme to konečně posekli, tak každej z těch čtyřiadvaceti sekáčů dostal v hospodě U Franty jedno štamprdle a jedno pivo na účet družstva. A když už jsme v té hospodě byli, tak jsme tam chvilku poseděli a bylo veselo. Pobesedovalo se tam, v hospodě je vždycky řečí dost. Tak to bejvalo takový pěkný zakončení.“