U břehu řeky Svratky, kousek od Vírské přehrady, leží ve vodě zraněná žena. Je v bezvědomí a na hlavě má hrozivě vypadající tržnou ránu. V tomto případě ovšem nejde o opravdovou tragédii. Probíhá tady totiž čtyřdenní výukový kurz první pomoci zaměřený především na vodáky.

 

Na začátku byl ZDrSEM

„Výukový systém vytvořil ZDrSEM, což je skupina lektorů, zdravotníků a lékařů, kteří vypracovali metodiku jak pomocí simulací učit lidi poskytovat první pomoc,“ říká architekt a nadšený kajakář Šimon Babíček, který se už dlouhodobě zabývá záchranou na divoké vodě. „Kurzy jsou většinou otevřené, přijíždějí na ně lidé z celé republiky. Jsou určeny pro laiky a především pro sportovce, kteří tráví hodně času v přírodě a dostávají se častěji do rizikových situací. Kurz by je měl naučit jak eliminovat rizikovou situaci a pokud k ní dojde jak reagovat a jak nejrychleji a nejefektivněji pomoci. O první pomoci existuje spousta polopravd a mýtů a cílem těchto kurzů je mimo jiné dodat lidem odvahu se do první pomoci vůbec pustit.“

ZDrSEM vytvořil systém tří kroků, které na sebe musí bezprostředně navazovat. Tyto tři kroky jsou absolventi kurzu povinni si osvojit. Podle Šimona Babíčka jsou pak už schopni sami zvládnout jakoukoliv situaci, při které je někdo v ohrožení života.

Školení probíhá v několika blocích. Především tu nesmí chybět teorie, na kterou navazují realistické simulace. „Když něco člověk jen slyší, tak si toho moc nezapamatuje. Když si to napíše a udělá si poznámky, je to lepší. Ale ve chvíli, kdy to musí dělat vlastníma rukama, tak najednou paměť a uvědomění si je daleko silnější. Po každé simulaci následuje rozbor, kde se proberou pocity zachraňovaných i zachránců a je zhodnoceno, jak celá akce proběhla.“

Na pět odborných lektorů je tu čtrnáct žáků. Ačkoliv by se jich mohlo zdát málo, opak je pravdou. Při simulacích by se jich těžko vlezlo na místo neštěstí více a mnozí by si ani nevyzkoušeli záchranu na vlastní kůži.

Základem krve je potravinářské barvivo, podstatou otevřené zlomeniny zase moduritové kosti

Aby byly simulace opravdu realistické, je zapotřebí „zraněného“ řádně připravit. To je úkol pro MUDr. Karla Štěpánka. „Realistické znázornění je v podstatě taková rodinná alchymie. Každý maskér má své recepty a většinou se musí nejdříve hodně experimentovat. Základem krve je například směs různých červených odstínů potravinářského barviva a pak, podle požadované hustoty, se přidávají různé další ingredience tak, aby to vše bylo zdravotně nezávadné. Je možné si také objednat hotové výrobky, ale bohužel na ně má monopol jedna americká firma a tomu odpovídá i cena.“

Hrát zraněného není jen tak. Člověk musí být oblečen a namaskován natolik realisticky, aby mu jeho zranění všichni uvěřili. Navíc musí předvést jistý herecký výkon. „Emoce, které při tréninku nastanou, jsou pak mnohem reálnější. Snažíme se nasimulovat různá poranění. Se stříkající krví nám pomůže infuzní set, otevřenou zlomeninu zvládneme pomocí moduritových kostí, speciální modelovací hmoty nebo vosku.“

„Zraněný“ musí kromě náročné přípravy zvládnout ještě několikaminutový pobyt ve studené vodě, než vůbec dojde k samotné záchraně. Ta pak může trvat dalších dvacet až třicet minut. „Vše se musí co nejvíce blížit realitě. Je nutné postarat se o zraněného až do příjezdu sanitky,“ říká Šimon Babíček a jeho kolega MUDr. Karel Štěpánek dodává: „Simulace jsou klíčovými okamžiky celé výuky. Studenti musí na vlastní kůži zjistit, jak v takové situaci reagují. Nejde však jen o ten vlastní zážitek, ale i o jeho následné zpracování. Rozbor simulace pak trvá stejně dlouho, jako sama záchranná akce. Každý „záchranář“ si musí uvědomit, jaké chyby se při simulaci dopustil. A musí ji umět pojmenovat. Když si chybu sami uvědomí, pak se z ní mohou nejlépe poučit.“

Nejen pro vodáky

Tentokrát se u Vírské přehrady neškolili jenom samotní vodáci. Roli žáka tu na sebe vzal například i horolezec Radek Jaroš. „Už nějakou dobu divokou vodu jezdím a taky teď na podzim se chystáme na pár dnů na italské a rakouské řeky. Občas jsem se k nějakému zranění nachomýtl a přišlo mi, že mnohdy ani nevím, jak pomoci. Tak jsem se na kurz přihlásil. Kdysi jsem základy první pomoci absolvoval, ale od té doby se také hodně změnilo. Mnohé věci se dnes dělají úplně jinak. Člověk musí jít s dobou i v tomhle. Doufám, že to nebudu nikdy muset využít, ale určitě je dobré to vědět.“

Radku Jarošovi, který je spíše mužem činu, dělalo největší problémy čekání. „Čekání na příjezd a zásah odborníků je vždycky nejvíce psychicky náročné. A to je jenom simulace.“ Ale i opravdové krizové situace už známého pokořitele osmitisícovek potkaly: „Od těch minimálních, kdy jsem třeba zalepoval nebo sešíval nějakou tržnou ránu na koleni až po to, že jsem ještě v dětství tahal nemluvně z vody. Byl jsem i u bouračky, kde auto srazilo cyklistku. Člověk se k tomu bohužel občas dostane. A přes to, co už jsem absolvoval, jsem tady měl občas znovu pocit, že vlastně nic nevím.“

Heslem záchranářů je „k zákroku krokem“. Nejdůležitější je podle lektorů nevrhnout se po hlavě do nebezpečí, ale zastavit se, rozhlédnout se a udělat si obrázek o celkové situaci. Těchto pár vteřin na začátku pak může ušetřit spoustu času a pomoci záchranáři lépe reagovat. „Je pravda, že tady se hodně dbá na vlastní bezpečí. Člověk se většinou do všeho vrhá po hlavě a hrozí mu pak taky nějaké nebezpečí. V tomhle asi zacházím o něco dále. Riskuju mnohem častěji své poranění a život, než je asi potřeba. Je tam taková strašně úzká hranice. Na druhou stranu si myslím, že kdybych dodržel všechny nám teď vštěpované zásady, tak bych některé záchranné akce, které jsem na horách absolvoval, vůbec nesměl dělat. Tam to ohrožení bylo obrovské,“ říká Radek Jaroš.

Ať tak či tak, znalostí první pomoci není nikdy dost. V krizových situacích si ne každý z nás dokáže poradit. Pokud si tedy nejste jisti, že se v případě nutnosti zachováte správně, bude určitě lépe nějaký kurz první pomoci absolvovat.