„Támhle bývala houpačka,“ ukazuje Jiří Brady oknem do zahrady. Jsme v prvním patře domu číslo 13 na novoměstském Vratislavově náměstí. Tady začal příběh člověka, který přežil Terezín i Osvětim. Člověka, který dokázal znovu začít a který nepropadl nenávisti a zatrpklosti, i když osud si s jeho životem krutě pohrál.

Dům číslo 13 patří v Novém Městě na Moravě k těm nejstarším. Už v roce 1564 je zmiňován jeden z jeho majitelů Vávra Štrafa. V roce 1883 se dostává tato nemovitost do rukou Adolfa Bradyho, dědečka Jiřího. Bradyovi si tady otevřeli obchod s potravinami. Po nich převzal rodinný podnik Karel Brady se svou ženou Markétou. Měli dvě děti, Jiřího a Hanu.

„Od dob mého dětství se dům hrozně změnil. Tahle místnost, ve které teď sedíme, byla původně mnohem větší. Byl to takový parádní pokoj, do kterého jsme mohli vstoupit pouze, když přijela nějaká návštěva,“ vzpomíná Jiří Brady na dům svého dětství. „Tady byla socha od Makovského, za kterou prý se styděl. Ale přesto to byla rarita. Zřejmě se časem ztratila, což je velká škoda. Tady, kde sedím, byla americká kamna, ve kterých se topilo koksem. Tehdy jsme byli pyšní na to, jak jsou strašně moderní. A na stěně visel veliký obraz. Už tenkrát, když mi bylo sedm nebo osm, tak jsem poznal, že za nic nestojí. Ale otec velmi rád pomáhal zdejším umělcům. Vždycky od nich kupoval obrazy, aby jim zajistil nějaký příjem. Většinu obrazů pak rozdal příbuzným nebo na svatbách.“

Rodina bydlela v prvním patře. „Tady bylo několik místností. Jedna byla ložnice rodičů, pak obývací pokoj, kde se jedlo a vedle měli pokojíček babička s dědou. Pak tu byl ten velký, parádní pokoj, který šel až k zahradě. Vedle něj náš dětský pokoj, který koukal na Tři kříže. Pod ním byla kuchyň. Dnes je to tu úplně jiné.“

Obchod byl v přízemí. „Prodávali jsme všechno, na co si jen vzpomenete. To se ani nedá všechno vyjmenovat, kratší by asi bylo říct, co jsme neprodávali. Otec převzal po dědečkovi maloobchod a udělal z něj velkoobchod. Se zbožím jsme jezdili po celém okrese. Otec byl také velký Novoměšťák. Byl nejen fotbalista, ale i Sokol, byl v ochotnickém divadle i dobrovolný hasič. Já jsem to s ním všechno prožíval.“

Hana a Jiří vyrůstali v domě číslo 13 velmi spokojeně. Ale i tady docházelo občas k různým dětským hádkám a tahanicím. „Hana byla velmi populární mezi dětmi, velmi rádi si s ní hráli. Jinak byla jako každé děvče. Nebyli jsme žádní andělé, někdy jsme se prali. Ona sice byla o tři roky mladší, ale přesto mě občas přeprala. Nevyhrál jsem vždycky, uměla bojovat a hlavně tahat za vlasy. Dětství byla jedna z nejlepších dob mého života. Do počátku války jsme měli úžasný život.“

Krásné dětství bylo násilně ukončeno. Začala druhá světová válka a s ní pronásledování a hromadné vraždění. Nastala doba temna. Ale i největší tmou občas prosvítají paprsky světla. „Když přišli nacisti, tak nám zakázali skoro všechno. Nesměli jsme ven po osmé hodině, nakupovat jsme směli jen v určité době. Nesměli jsme chodit do sportovních klubů, do kina, do divadla a dokonce ani do lesa. Byl to jeden zákaz za druhým. Nesměli jsme cestovat, mít rádio, kolo, telefon, odebírat noviny. Ale to pořád nebylo tak zlé, pokud jsme byli spolu s rodiči. Pak matku zavřeli. A potom i otce. Najednou jsme neměli nikoho. Mně bylo třináct a sestře deset. Měli jsme ale to štěstí, že tu byl strýc a ten nás vzal k sobě. Po půl roce jsme museli do koncentračního tábora i my“.

Vzpomínky na koncentrační tábory jsou ale bolestné jen částečně. My jsme byli nejdříve dva roky v Terezíně. Když jsme tam přišli, bylo to pro nás hrozné hlavně proto, že jsme tu neměli rodiče. Já jsem byl na pokoji s klukama, bylo nás tam přes čtyřicet. Nesměli jsme prvních pár měsíců vůbec z budovy ven. Byly tam štěnice a vši a blechy a různé nemoci jako například dětská obrna nebo tyfus. Sestra tam měla dokonce encefalitidu. To byly škaredé věci. Ale na druhé straně tam bylo tolik nadaných hudebníků, spisovatelů a malířů, kteří k nám na pokoj chodili. Byli to úžasní lidé, chodili nám přednášet. Byla to možnost, která se jen málokomu v životě naskytne. Když na to vzpomínám, my děti jsme to určitě snášely lépe, než dospělí. Naši rodiče to měli mnohem horší. Oni věděli, v jakých podmínkách žijeme, a že hladovíme a nemohli nám pomoct.

Po dvou letech jsem šel do Osvětimi. Jak se nám to zdálo v Terezíně zprvu hrozné, tak pak jsme na něj v Osvětimi vzpomínali jako na lázně. Tam to bylo mnohem horší, tam šlo o to lidi zlikvidovat. Sestra šla bohužel transportem o měsíc později. Z nás dělali otroky, ale jí bylo pouhých třináct let. Pro ně nebyla ani ten otrok. Nebyla na práci a tak jí poslali rovnou do plynu.“

Jiří Brady holocaust přežil. Ale návrat do Nového Města na Moravě mu mnoho radosti nepřinesl. Matku, otce, ani sestru už nikdy neviděl. Prožité utrpení jej změnilo. „Když jsem se vrátil, už jsem si neměl s bývalými kamarády co říct. Oni se nezměnili, ale já se změnil. Byl to úplně jiný svět. Dnes už se s nimi můžu bavit mnohem lehčeji, než tehdy. Šel jsem na obchodní akademii do Prahy, ale sem jsem se každé prázdniny vracel. Bydlel jsem u strýčka, tam jsem byl jako doma. Strýc i teta byli úžasní. Bydleli naproti reálce nad rybníkem. Strýc byl ředitelem velkostatku. Byl to velice poctivý člověk, nikdy od nikoho nic nevzal, ani láhev vína. Od něj jsem se moc naučil. Pak nastoupili komunisti a strýčka vyhodili. A tak se přestěhoval do Brna.“

Jiří Brady v rodné zemi ale dlouho nevydržel. „V devětačtyřicátém jsem odešel úplně, protože jsem nechtěl žít v další diktatuře. Bylo mi jedno, co budu dělat. Měl jsem dobrou školu a nestyděl jsem se dělat jakoukoliv práci. Začal jsem podnikat a šest měsíců nato jsem zjistil, že mám tuberu. To mi bylo šestadvacet a moje onemocnění – to byl ještě následek pobytu v koncentráku. Naštěstí jsem se rychle vyléčil, ale nesměl jsem už tělesně pracovat. Sháněl jsem tedy jinou práci. S mým kamarádem, kterého jsem znal také z lágru, jsme vybudovali poměrně velkou firmu. Když jsem končil, tak jsme měli přes dvě stě zaměstnanců. Naše firma dělala vodovodní a teplovodní instalace, chlazení a všechno možné.“

Události dostaly nový spád. Po těžkých chvílích přišly chvíle radosti. Minulost však člověka vždy dostihne. Osud měl tentokrát podobu malého kufříku. Nebyl to ale jen tak obyčejný kufr. Patřil Haně Brady a dostal se do Japonska jako muzejní exponát. Bylo na něm jméno, datum narození a nápis „Waisenkind“ (sirotek). A právě on zaujal japonské děti a ředitelku muzea Fumiko Išioka natolik, že se rozhodly vypátrat, komu patřil. „Bylo v tom hodně náhody a hlavně houževnatost Fumiko, že mě v Kanadě našla. Nikdy jsem nebyl víc překvapený, než když jsem dostal dopis z Japonska. Nikdy jsem tam nikoho neznal, a když přišla velká obálka, strašně jsem se divil, kdo mi píše. A když jsem to otevřel, bylo to ještě větší překvapení. Psali mi o kufru mé sestry. Rozhodl jsem se, že nejenom že chci ten kufr vidět, ale že se chci sejít s dětmi, které se o takové věci zajímají. Tak jsme s dcerou Larou jeli do Japonska.

A od té doby se toho děje hrozně moc. O dopise začaly psát noviny a pak jedna rozhlasová hlasatelka, Karen Levine, chtěla se mnou dělat rozhovor. Zrovna přijela i Fumiko a tak jsem řekl, že ho může dělat nejenom se mnou, ale i s ní. Dopadlo to velice dobře, dokonce to interview dostalo v New Yorku první cenu jako nejlepší historický program. Karen Levine pak o tom napsala knihu, která je dnes už vydána v padesáti zemích a přeložena do pětatřiceti jazyků, dokonce vyšla i v Braillově písmu. Pak vzniklo divadelní představen a hned nato Joe Schlesinger s kanadskou televizí udělali hodinový televizní program. Natáčelo se v Novém Městě na Moravě ve škole i v našem bývalém domě, v Osvětimi, Terezíně a podobně. A z toho bylo vytvořeno dokumentární drama. Film vyhrál už na dvou festivalech první cenu a v Torontu mezi sto osmdesáti filmy cenu třetí, to jsem byl trochu zklamaný. Vždycky čekám, že bude první. Ale ohlas byl neuvěřitelný. V listopadu letím s dcerou a s Fumiko do Hongkongu a zároveň v tu dobu bude film také promítán na festivalech v Austrálii a v Anglii. Příští rok by se měl dostat do České republiky.

Je to taková Odysea naděje. Tady se nejedná jen o Hanu a její památku. Tady se jedná především o to, aby se mladá generace naučila toleranci a respektovat druhé. Fumiko nechtěla, aby byl Hanin kufr symbolem smrti, ale symbolem života. A to se daří. Dostáváme tisíce dopisů a e-mailů od dětí z celého světa. Mnozí z nich si díky tomu uvědomí, co to je mít rodiče, bratry, sestry a svobodu. “

Občanstvím Kanaďan, srdcem ale stále Čech. Zpět do Nového Města na Moravě a taky do domu číslo 13 na Vratislavově náměstí, který mu přinesl tolik štěstí a také mnoho smutku, se Jiří Brady vrací rád. „Já sem jezdím hrozně rád. V poslední době tak dvakrát ročně. Nové Město je pro mne takovým sentimentálním místem, mám tu dobré známé a jsem rád, když jsem tady. A jsem taky rád, že náš dům pěkně vypadá, že se za to nemusím stydět.“