Chaloupky nalepené jedna na druhou vyrostly na mírném svahu v údolí obklopeném lesy. U nohou jim teče řeka Svratka nebo, jak říkají místní, Švarcava.

Uprostřed Krásného stojí malý kostelík zasvěcený sv. Václavu, patronu naší země. „Určitější zprávu o kostele známe z matrik děkanství svitavského z roku 1672 a 1691. Byl tehdy filiálním kostelem jimramovského, zasvěcen byl sv. Václavu a neměl v r. 1672 vůbec mobiliáře; vše se přiváželo z kostela mateřského. Zvony byly tři, ale nevědělo se, jsou-li posvěceny. V r. 1691 byly již poměry lepší; byl tu jeden neposvěcený oltář sv. Václava, obětní kámen s ostatky sv. Mara, Primitiva a Hypolita, tři malé zvony, o nichž nebylo známo, jsou-li posvěceny, ale ze starého zvyku se jimi zvonilo proti bouřkám, na hřbitově nepatrná kostnice a těsná sakristie, vše udržované nákladem kostela. Stříbrných předmětů tu vůbec nebylo, z cínu konvičky s táckem, z bronzu oltářní zvoneček, z mědi nádobka na svěcenou vodu, ze dřeva 4 červené svícny, z hedvábí pouze staré antipendium, kasule s přísl. byla jen z obyčejné pestré látky; lněného prádla bylo 12 kusů, a misál. Příjmy kostela spočívaly hlavně v dobrovolných darech,“ píše J. F. Svoboda ve své Vlastivědě moravské, okres Novoměstský. Významnější proměny však kostel teprve čekaly. Ve století osmnáctém došlo k jeho rozšíření a přibyl i boční oltář a obrazy sv. Huberta a Kryštofa. Ve století devatenáctém změny pokračovaly rekonstrukcí interiéru. A o století později přišla na řadu střecha.

Kostel je letitou dominantou vesnice. Z výšky své majestátnosti shlíží na malé chaloupky, z nichž mnohé vypadají i po čase stále stejně. Jako by se tu zastavil čas. Dřevěné roubenky se zahrádkami jako dlaň. Je tu prostě krásně.

„Tady jsem se narodil a tady žiju už sedmdesát osm let,“ říká rodák z Krásného Jaroslav Tobiáš. „Ptáte se, jestli je Krásné opravdu krásné? Říká se to. A asi proto tomu dali naši předkové taky takové jméno, že se jim tu líbilo. Máme kolem dokola kopečky, jsme v pěkném dolíku.“

Pod Krásným protéká řeka Svratka. „Jako kluci jsme tu lovili ryby. Dnes už tam neuvidíte ani jednu. To bylo ryb, to byly hejna! A chytali jsme tam i raky. Zelené i červené. Z řeky jsem je sice vytáh, ale nikdy jsem je nejed. To rybu jo, tu mi máma usmažila na másle a to bylo moc dobré. Ale raky jsem nejed.“

Jaroslav Tobiáš si rád zavzpomíná na léta dávno již minulá. Mnohé se změnilo, ale něco tu zůstává stále. Jedním z němých svědků minulosti je například lípa, která před domem číslo 35 roste už téměř tři století. Vysoká je 39,5m a obvod kmene má 578 cm.

Zajímavé je i okolí Krásného. Nedaleko se nachází ponurá Černá skála a na západ od Krásného se unavený poutník může občerstvit chladivou vodou ze studánky zvané Čuberna. Za prusko – rakouské války se tu prý utábořilo vojsko, které do studánky chodilo pro vodu. „A máme tu taky takzvaný ovčákův kámen. Vypadá jako křeslo a povídá se, že na něm dřív sedával ovčák. Pozoroval své ovečky a kochal se také výhledem do údolí. A směrem na Daňkovice jsou zase dvě vlčí jámy. Jestli tam opravdu chytali vlky, to nevím, ale všechno je možné,“ usmívá se rodák z Krásného.

Podle pověsti prý si obec své jméno nezaslouží, protože její vzhled nikterak krásný není. Za své pojmenování prý vděčí hlavně krajině, ve které se nachází. Kdysi, můžeme-li věřit řádkům psaným před léty dávným kronikářem, ves stávala o něco výše a odtud se prý její obyvatelé, staří uhlíři, pomalu přestěhovali dolů k řece. Tam se jim mnohem lépe žilo a o to více líbilo a tak si řekli: Zde je vskutku krásně!“ A nově založené osadě zůstalo jméno Krásné.

A ještě jednu zmínku o Krásném lze najít ve starých knihách a zaprášených archívech. Kdysi se tu prý dostal jeden cestovatel. Velmi se mu zalíbilo nádherné okolí a zdravé prostředí. A tak není divu, že při svém návratu domů pronesl: „Ve městě léčí lékař, v Krásném Pán Bůh sám.“

Magazín Žďárské vrchy - wwwzdarskevrchy.cz  Pro turistiku a dobrou náladu. Zde klikni