Menší selské stavení uprostřed polí a luk, za ním se tyčí pevná hradba lesa, vedle něj malý rybníček, do něhož se nebe kouká jako do zrcadla. To je rodný dům dvou velikánů horácké kultury. NA MAPĚ
Jsme v Moravských Křižánkách a píše se rok 1882. 8. června tady přišel na svět budoucí přednosta měřičského úřadu v Poličce, nadšený ochotník a sběratel František Bukáček. Ale pěkně popořádku. Už od roku 1636, kdy se první pra pra předek rodu Bukáčků usadil v této nevlídné a přece tak krásné horské končině, obdělávají jeho potomci zdejší vzdorující půdu. „Vidím je kráčeti, jak chodíval otec i matka, věrní strážci svěřené půdy, po úzké pěšině podél vysokého žita, po lukách plných vonného kvítí. Všichni zde prošli skropeni potem tvrdé práce s mozoly na rukou. Stejně jak dnes šuměly jim nad hlavou temné lesy a vysoké, černé skály na obzoru nabádaly k vytrvalosti a pevnosti. Snad z nedělního odpůldne zahleděli se do modrých dálek na tmavé lesy a v pokoře svého srdce děkovali za svěřenou zem, jíž se snažili býti dobrými hospodáři. Byl to život mnohdy tvrdý, krušný a přece neslyšel jsem od rodičů, že by litovali, že nehospodaří v úrodnějším kraji, kde zápas o skývu chleba jest méně tvrdý, kde živobytí jest pohodlnější. Stále vidím svoji dobrou matičku, jak dovedla býti pokornou služkou této tvrdé, horské země, ale i důstojnou, hrdou vládkyní na svěřeném statku. Byl jsem první svého rodu, kdo byl nucen hledati si zaměstnání v jiném, cizím prostředí, ve kterém nikdy nedovedl jsem zcela zdomácnět,“ píše František Bukáček ve svých pamětech.
Nadějný student nebyl stvořen pro tvrdou lopotu na polích. Po absolvování reálky v Novém Městě na Moravě pokračoval ve studiu techniky v Praze. V roce 1904 začal pracovat jako měřičský úředník a jeho kariéra byla završena v roce 1932, kdy získal místo přednosty měřičského úřadu v Poličce. František Bukáček tu vedl velmi bohatý kulturní život. Věnoval se ochotnickému divadlu, ale jeho největší láskou a vášní bylo sběratelství a muzejnictví. Byl starostou Musejního spolku „Palacký“ a jedním ze zakladatelů poličského muzea. Z jeho pera vzešly i zajímavé etnografické publikace - Kroj poličského panství, Zdobení horáckého skla, Kroj rychmburského panství. Kromě toho byl také mecenášem svého synovce a jmenovce Františka Bukáčka, který se narodil (25. 3. 1910), stejně jako jeho strýc v Křižánkách. Ani jemu nebylo souzeno zůstat v rodném stavení navždy a obdělávat za potu tváře rodnou hroudu.
Základ jeho estetického cítění a nevšedního vnímání krásy dali mu už jeho předkové. Dědeček s babičkou, a hlavně pak maminka, kteří založili sad a po léta se věnovali své velké zálibě – pěstování květin. „A tak od mládí, vlastně již od narození mě provázely květiny. Růže, pivoňky, kosatce, lilie, i prostý jestřebník, či prostý šeřík po horácku zvaný chebz,“ vyznává se ze své lásky ke květinám František Bukáček. V deseti letech přijel za svým strýcem do Poličky a jejich životy se už natrvalo spojily.
František Bukáček měl jedinou touhu – stát se malířem. Ale musel ujít ještě velmi dlouhou cestu, aby svého snu dosáhl. Prvořadé bylo studium a tak po poličské měšťance následovala dvouroční textilka. Díky pochopení a finančního zajištění svého strýce mohl pak studovat Školu uměleckých řemesel v Brně a posléze i Akademii výtvarných umění v Praze.
František Bukáček se malířem stal. Jeho nejčastějším námětem byly květiny. A také rodná Vysočina, které vyznal svou lásku právě ve svých obrazech.
Dům, ve kterém se oba Františkové narodili, náleží teď dalšímu pokračovateli jejich rodu. Je jím Ivo Bukáček z Hlinska, který objekt využívá už jen k rekreaci. „Snažím se o to, aby tu bylo všechno zachováno tak, jak to bývalo kdysi. Pustil jsem se do oprav, ale ráz stavení se snažím zachovat. Jediné, co tu dnes chybí, je pec na chleba. Ta je nahrazena kachlovými kamny. Všichni rodáci z tohohle statku k němu měli vždycky velmi vřelý vztah. I proto se snažím rodinný statek zachovat v té podobě, v jaké ho znali oni.“
Magazín Žďárské vrchy - wwwzdarskevrchy.cz Pro turistiku a dobrou náladu. Zde klikni
