Z překrásné vázy, kdysi dokonalého díla mistrů sklářů, zbyly jen střepy. Stejně jako z bývalé pýchy Milovských skláren. Pojďme se proto pokusit spolu s historikem Miloslavem Lopaurem zbylé střípky posbírat a znovu oživit zašlou slávu sklářské huti.

Huť na výrobu dutého skla byla v Milovech postavena v roce 1835. „V tomto roce stála již celá kompletní sklářská huť. Založila ji Rychenburská vrchnost, která opak provoz skláren pronajímala vlastnímu skláři a tím byla rodina Kondrathů.“

Milovská sklárna se zaměřila zejména na výrobu užitného skla. Její výrobky byly určeny všem vrstvám obyvatelstva. Byly známy jak lidem na venkově, tak i měšťanům a vyšším vrstvám ve větších městech. Výrobky byly velmi různorodé. „Pro starší produkci jsou charakteristické nápojové sklenice silnostěnné, které mají až 3mm silnou stěnu. Sklenice byly zdobeny rytím, matováním nebo řezbou. Produkce zdobená posledně jmenovaným způsobem byla určena spíše určena pro zámožnější vrstvy. Tradice výroby silnostěnných sklenic se udržela až do sedmdesátých let 19. století. Další skupinou je sklo zdobené červenou lazurou. Tato technologie zažila velký rozmach ve třicátých letech 19. století, kdy slavný sklář Bedřich Egermann vynalezl nový způsob lazurování mědí. Původně se při lazurování totiž používalo zlatem (obvykle se tavil zlatý dukát), což bylo velmi drahé. Zásluhou jeho „inovace“ podstatně klesly výrobní náklady. Tím pádem se to stalo nápojové sklo zdobené lazurou dostupné pro širší vrstvy obyvatelstva.“

Kromě sklenic, karaf a dalšího stolního nádobí ale v milovských sklárnách vyráběli zruční skláři i užitné předměty. „Připomeňme svícny, petrolejové lampy, lustry, květináče, tácky pod květináče nebo mycí soupravy. Například místo plechového umyvadla bylo módní používat nádobu z alabastrového skla růžové barvy. To bylo ve druhé polovině 19. století velice oblíbené.“

Skleněné výrobky z Milovské sklárny byly také zdobeny různými dekory. „Zdobilo se rytím nebo matováním a opakovala se tu řada motivů. Od těch jednoduchých geometrických až po architektonické, jako byl dům nebo kostel. Známým brusičem byl mistr Maršner, kterému byly připisovány ty nejlepší kusy. Sklo bylo broušeno pomocí kotouče, které na stěně zanechávaly ozdobu v podobě čoček nebo takzvaných „puklat“. Nemělo to pouze účel dekorativní, ale i praktický, protože tyto útvary usnadňovaly snazší uchopení předmětu. Při zdobení řezbou vynikala řezba jelena nebo lesních scén a také různé alegorie jako třeba múzy – tanec, hudba nebo věda. Při matování se zase narušoval povrch skla pískem. Tímto postupem vznikaly většinou vzory ornamentální a rostlinné anebo jednoduché kresby figurální. Řemeslník, který ryl nebo pískoval, tuto práci mohl provádět i doma.“

To už ale byla jen konečná úprava. Výroba jedné jediné sklenice však byla mnohem složitější. „Dá se předpokládat, že pro výrobu bylo potřeba velké množství dřevěného uhlí. Sklářský kmen v Milovech se dělal z velmi jemného písku, který se zřejmě kutal poblíž. Druhou důležitou složkou bylo draslo neboli potaš, která se vypalovala z popela. Potom se tam přidávaly další přísady jako například burel, což je sloučenina manganu, která sklo čeřila. Pak vápenec a případně další přísady jako byly oxidy železa a barevných kovů, které dávaly sklu barvu - zelenou, modrou, žlutou apod. Používání olova zase zlepšovalo optické vlastnosti skla.“

Zlatá éra milovských skláren nastala ve třicátých letech 19. století. Zdejší výrobky byly žádané nejenom u nás, ale dokonce i v zahraničí. „Vyváželi je v rámci zemí monarchie a pak bylo také velmi žádané v zemích Blízkého východu, jako byla Sýrie, Řecko, Turecko, Egypt. Ale část produkce směřovala i do zámoří – do Ameriky. Byly to například sklenice s lisovaným vzorkem, různě barvené – do fialova, do modra nebo do zelena. Tyto sklenice, těžítka, dózičky a další výrobky byly v zahraničí velice oblíbené, ale na domácím trhu už tak žádané nebyly. Do zahraničí se vyvážely i suvenýry, například skleněné boty, dýmky nebo figurky zdobené ornamenty.“

Milovské sklárny měly ale ve svém sortimentu jedinečné speciality. „V Milovech se vyrábělo i uranové sklo. Mělo kanárkové (žlutozelené) zabarvení, a když se sklenice dala do tmy, tak svítila. Skláři totiž do sklářského kmene přidávali smolinec. Jde tak o první uplatnění uranových rud v průmyslu na Vysočině. I tím se milovská produkce proslavila. Jeden takový exemplář je dosud uložen ve sbírkách Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě.

Další věcí, co se v lokalitě vyráběly, byly takzvané tupláky. Byly to dvě sklenice (větší a menší, které se daly do sebe, a vršek se zalil. Vznikla tak deformovaná dvojitá sklenice na vodu, rosolku nebo likér. Některé sklenice měly také na dně zatavenou minci.

Jinou místní specialitou byly takzvané svatební láhve na rosolku. Vevnitř byla zatavena figurka, například nevěsty, kohoutka a podobně.

Místní zajímavostí je také váza stylizovaná do podoby přesýpacích hodin. Díky tomu má velmi praktické uchopení.“

Všechno krásné ale nakonec končí. A konec postihl i Milovské sklárny. Jedním z důvodů byla hospodářská krize, dalším modernizace konkurenčních skláren v Podkrkonoší a na Šumavě. Ale byly tu i jiné důvody. „Problém nejen Milov, ale i dalších podniků (Herálec, Posekanec) byl v absenci železnice, která by usnadnila dovoz surovin a vývoz výrobků. Bylo tedy velmi náročné a finančně nákladné vyvážet výrobky do vzdálenějších míst.“

V roce 1894 byla sklářská huť na Milovech zbořena. Zbylé zásoby surového skla skoupil brusič František Štrobl a pracoval s ním podomácku až do konce 19. století. Po bývalé sklářské osadě už zbyla pouze jediná budova. Některé výrobky z milovských skláren se ale zachovaly dodnes. Můžeme je obdivovat například v muzeu v Poličce, v Hlinsku nebo v Novém Městě na Moravě.

Magazín Žďárské vrchy - wwwzdarskevrchy.cz  Pro turistiku a dobrou náladu. Zde klikni