Polní láhev nebo také feldflaška, jak jí s jistou dávkou něhy někteří říkají, byla a je věrnou kamarádkou každého vojáka. Dokáže potěšit, osvěžit nebo rozehřát právě ve chvíli, kdy ji člověk nejvíce potřebuje.

Její obsah býval a dodnes bývá různorodý. Skrývá tekutiny nenápadné, jako například čaj či vodu nebo povzbuzující, z nichž nejméně zákeřná je káva, mnohem silnější účinky pak mají různé alkoholické nápoje (jak říkají sami vojáci - pití pro správné chlapy). A nebylo výjimkou, že voják v poli přechovával ve své polní láhvi například polévku.

Feldflašky vypadají sice úplně obyčejně, ale nevěřte prvnímu dojmu. Každá z nich je jiná. Mnohé mají dokonce i vlastní příběh a jejich historie je přinejmenším stejně zajímavá, jako historie jejich majitelů.

František Dvořáček ze Stříteže je sběratelem polních láhví a ve své sbírce už jich má úctyhodných čtyřicet osm. „Nejstarší mám legionářskou láhev z první světové války. Datum jejího vzniku nedokážu určit přesně, ale mám z ní velkou radost. Byla to láhev francouzských legionářů a je zvláštní tím, že má dvě hrdla. Vždycky jsem ji obdivoval, když jsem ji viděl ve filmech. Teď se mi naskytla možnost ji koupit, tak jsem neváhal.“

Proč jste začal sbírat právě polní láhve?

„Já jsem se ke své sbírce dostal tak, že mi kamarád jednou polní flašku donesl a já jsem si ji dal do vitrínky. A pak jsem byl na burze a tam prodávali za padesát korun úplně jinou polní láhev. Tak jsem si ji vzal a přidal k té první. Uviděl je u mě další kamarád a povídá: „Já mám taky takovou čutoru a chci ji vyhodit.“ Tak jsem si donesl domů třetí. Pak přibyla čtvrtá a sbírka se pomalu rozrůstala. Začal jsem rakousko-uherskými, sbíral jsem jenom ty smaltované, takové ty klasické švejkovské. Pak mi ale přibyla maďarská z druhé světové války a tak jsem začal sbírat všechny.“

Polní láhve mnohým z nás připadají všechny stejné, můžete popsat některé rozdíly?

„Každý má zažitou klasickou plechovou čutoru potaženou plstí, doplněnou korkovým špuntem nebo umělohmotnou zátkou, kterou zná z vojny. Ale polní láhve mají mnohem bohatší historii. Jedny z prvních polních láhví byly ze dřeva a vypadaly jako malé soudky. Jen trochu placatější. Další láhve byly z lisovaného plechu. Byly lehké a praktické. Nádherné láhve už měli například vojáci Marie Terezie. Krásné láhve měli také vojáci Napoleonovi. Ale takovéhle bohužel ve sbírce nemám.“

Co je na polní láhvi zvláště ceněno?

„Nejcennější je, když je láhev nějakým způsobem vyzdobená svým původním vlastníkem. Mnozí vojáci na ně vyrývali nápisy a zdobili je různými ornamenty. Vyrývali na ně říkanky, letopočty nebo jména. Jednu takovou ve sbírce mám. Jsou na ní okrasné iniciály HJ a letopočet 1916. Je to rakousko-uherská láhev z první světové války. Je hliníková a takových mám ve sbírce šest. Jednu dokonce ještě s originální plstí.“

Měly feldflašky i nějaké doplňky?

„Třeba zrovna k těm, o kterých jsem právě mluvil, patřila plátěná kabelka nebo řemínky na pověšení přes rameno. Každý voják si svou láhev nosil jinak. Zajímavé jsou i zátky. Nejčastěji to byl korek s kovovou čepičkou. Ve druhé světové válce to zase byly šroubovací, hliníkové zátky. Modernější láhve mají zátky plastové. Většina polních flašek, které jsou u sběratelů, už původní zátku nemá. Jejich další majitelé ji ponejvíce nahrazovali korkovým špuntem.“

Byly i v polních lahvích nějaké módní trendy?

„Každá armáda měla svou výzbroj, sami si zadávali typ láhve. Hlavními požadavky byly nízká váha a skladnost, důležitý byl i tvar hrdla.“

Ze kterých zemí vaše láhve pochází?

„Mám zde ve sbírce samozřejmě českou polní láhev, pak švýcarskou, švédskou, rumunskou, ruskou, americkou, polskou, maďarskou dokonce i s kelímkem a italskou. U poslední jmenované je zajímavé, že jich bylo několik typů. Byly odlišné velikostně a lišily se také uchycením. Některá byla na řemínek, jiné měly přiletované očko na obal. Každá z nich měla svého vlastního výrobce.“

Většina láhví je z hliníku, vy jste zmínil láhve ze dřeva, ale ve vaší sbírce vidím i láhev skleněnou.

„To je ruská polní láhev z druhé světové války. Stejné byly ruskými vojáky používány i za první světové války. Nevím, jak se jim osvědčila, je hodně těžká a navíc sklo je rozbitné. Kamarád mi ji poslal ze Slovenska. Další odlišná láhev je polská, je sice z hliníku, ale má hodně široké hrdlo. Velmi pohodlně se do ní dá nalít i polívka. Hodně odlišné jsou i anglické láhve z druhé světové války. Byly ze zeleného smaltu s modrým nebo zeleným filcem a lišily se i řemením. Vyráběly se ještě po válce.“

Co všechno vojáci v polních lahvích mívali?

„Za Rakouska-Uherska hlavně špiritus. Nejvíce důstojníci. A za druhé světové války to, co bylo. Ale ani tady kořalka nechyběla.“

Kolik taková sběratelská feldflaška vlastně stojí?

„Od pár desítek korun do několika tisíc. Záleží na tom, jak je která z nich žádaná a kolik je jich na trhu. Ceny jsou různé a záleží, od koho člověk nakupuje.“

Polní láhev byla kdysi vojákovi věrnou kamarádkou vždy ochotnou pomoci. Mnohý si ji také vyzdobil k obrazu svému. A dá se říci, že stejně jako byla kdysi hýčkaná svým prvním majitelem, tak je rozmazlována i sběratelem. Péče, která je jí věnována, je obdivuhodná. Z leckterého ošklivého káčátka se tak stává nádherná labuť. Ale labuť samotná nevynikne tolik, jako celé hejno. Stejně i naleštěné polní láhve, kterých je ucelená sbírka, dokážou zaujmout každého návštěvníka. A věřte, že pohled na ně je opravdu pěkný.