Chalupník Honek ze Svratky měl roztrhanou chalupu, kupu hladových dětí a hluboko do kapsy. U Honků se prostě třela bída s nouzí.

Ale nemuselo tomu tak být, kdyby se Honek více věnoval tkalcovskému stavu, místo aby vymýšlel, komu co provést. Honek práci zrovna nevymyslel a jak jen mohl, odcházel z chalupy a hledal, kde se co na druhého dozvědět a dál klepy roznášet.

Jednou ho žena poslala do Rybného se suknem. Chalupník naložil na trakař štůsky plátna a s nářky se vydal na cestu. Ta jej vedla okolo zkamenělého zámku, o kterém se vyprávělo mnoho pověstí. Málokdo by se tam vydal k večeru a i ve dne měli ti, kdo procházeli kolem, svíravý pocit v žaludku.

Honek byl naštvaný na celý svět. Nemohl se toulat po městečku a posmívat se cizímu neštěstí, ale musel se suknem. Vtom před sebou uviděl obrysy zkamenělého zámku. A tam, na kamenném stole, ležela otevřená truhla plná zlatých penízů. V odpoledním slunci se leskly tak, že až oči přecházely. Chalupník se na chvíli zarazil, okamžitě se však vzpamatoval. „Jsem boháč!“, křičel, „teď všem ukážu, to budou koukat!“. Honem vyházel plátno z trakaře a namísto něho naložil truhlu. A hurá zpět ke Svratce.

Vtom se zdvihl vítr, až se stromy k zemi ohýbaly. Chalupník se rozhlíží, co se to zase děje. A tu vidí čerta jet na koze, ale obráceně. Hlavou k ocasu. A protože byl Honek posměváček, začal se vysmívat i čertovi. Ukazoval na něj prstem a smál se, až se za břicho popadal. Vtom se čert zašklebil, luskl prsty, v nebi to zahřmělo a trakač i s truhlou plnou zlatých penízků zmizel. A nebylo ani sukno, které Honek na zem vysypal. Chalupník tam stál jako kůl v plotě s prázdnýma rukama.

Domů se Honek vrátil s prázdnou. Bez peněz, bez plátna, ba i bez trakaře. Dokonce i smích mu zmrznul na rtech. Ale jen na nějakou dobu. Brzy se otřepal a byl z něj znovu ten starý Honek. Posměváček sbírající klepy, který u práce na dlouho nevydrží. Ale zkamenělému zámku se od té doby raději vyhýbal.