Věci nadpřirozené nás mnohdy dokážou pěkně vyvést z míry. A málokdo si s nimi také umí poradit. Nejlepší je proto obrátit se přímo na odborníka.

Snad nejpovolanější - pro výklad nadpřirozena - jsou čarodějky. Gerda Odehnalová je podle vlastních slov jednou z nich. Není ovšem jen čarodějkou, ale i kartářkou a věštkyní. „Dalo by se říct, že jsem všechno dohromady. Pravda je, že taková energie či síla je jenom jedna a záleží na tom, kterým směrem s ní člověk je schopen více pracovat. Někdo se věnuje automatické kresbě, někdo kyvadlu, jiný kouli, další kartám, někdo věští přes rýži. Nicméně pravda je ta, že když si člověk tu svoji cestu komunikace najde a když chce poslouchat, tak už přesně ví, co má dělat.“

S čím nejraději pracujete vy?

„Nejvíce pracuji s kartami. A to z toho důvodu, že přece jenom naše psychika vnímá v obrazech a přes obrázky se nám lépe zhmotňují naše myšlenky, kterých je v hlavě spousta. Kolikrát je velmi těžké je srovnat a právě obrázky nám hodně evokují naše myšlenky a pak se nám lépe daří ty rozsypané dílky puzzle poskládat.“

Předpovídáte budoucnost?

„Já říkám, že za svou budoucnost si v podstatě můžeme sami tím, co jsme zmotali minulý týden a co zmotáme dneska. A co se nám třeba dneska podaří udělat nového či jiného. Musíme prostě změnit vzorec chování. Od toho se odvíjí naše budoucnost. Je jasné, že když je člověk v těžkých negacích, tak nemůže čekat, že díky čárům a magii mu za čtrnáct dnů bude hrozně dobře. Je to všechno o práci na své vlastní osobnosti ať bráno z ezoterického, psychologického nebo duchovního hlediska. Největší problém u lidí je získat odvahu ten svůj vzorec chování změnit. To je to nejtěžší, co může být a nepomůžou vám ani peníze, ani mraky moudrých knih. Trošku vás podpoří přátelé, kteří vás mají rádi, ale to hlavní rozhodnutí vykročit jinou cestou je to nejtěžší, co může být. A tam nám právě karty nebo jiné ezoterické pomůcky ukážou cestu, kterou bychom jít mohli. Pokud ale nemám odvahu, tak tou cestou stejně nepůjdu. Pak se ale nesmím divit, že budu žít další léta úplně stejně.“

Takže by se dalo říct, že jste vlastně takovým psychologem přes karty.

„Taky se to tak dá říct. Já mám v podstatě dva typy přístupu. Pokud je někdo hodně do materiálního světa, ale každý z nás má šestý smysl a instinkty, tak se bavíme spíš na psychologické úrovni. A pokud za mnou přijdou lidi, kteří věří na duchy, tak se s nimi bavím víc v té duchovní rovině.“

Řešíte i problémy s nadpřirozenými jevy?

„Ano, není to problém. Dá se vyřešit naprosto cokoliv. Vědecký svět jde na nadpřirozené jevy takříkajíc „se sekyrou“. Ale všechno je to o síle myšlenek, o ničem jiném.“

Vy ale kromě předpovídání a vysvětlování nadpřirozených jevů prodáváte i ezoterické předměty.

„To ano. Člověk potřebuje mnemotechnické pomůcky, spojení s duchovnem. Takže od kamenů, které mají určité vibrace, přes léčivé bylinky a přes další předměty, jako jsou například kyvadla nebo karty, se snažím lidem nejenom nabídnout, ale hlavně jim vysvětlit, co s tím mají dělat. Můžete si koupit tunu ezoterických předmětů, když nebudete cítit srdcem co s tím, tak je vám to na kočku. Při výběru předmětů je ideální, když si ta která věcička na vás zavolá. V podstatě léčivým amuletem může být i řetízek po babičce.“

Co vy osobně používáte?

„Já v podstatě nepoužívám nic. Ale protože vnímáme v obrazech a lidem je to divné, tak nejraději pracuji s kartami. Já nemůžu se člověkem, kterého potkám na ulici, zatřepat a říct: „Hele tady máš problém a na tohle si dávej pozor!“. Jednak by se mě lekl a za druhé to nepovažuji za správné. Pokud se pracuje s intelektuální, emocionální a duchovní rovinou, na kterou si nešáhneme, tak je na to potřeba klid, spousta času a umět s těmi energiemi zacházet. Pokud z toho človíčka vytáhnu energetický nepořádek, tak je mojí povinností ho umět poklidit a ukázat mu cestu, kterou může jít. Vždycky je více cest. Je to na nás měnit svůj osud, měnit myšlenky.“

Kdyby se na vás někdo chtěl obrátit, kde vás najde?

„Já mám malinký ezoterický krámek ve Velkém Meziříčí v nádherném, pět set let starém domě. Jmenuje se to tam U městské brány. Tam se vyskytuju a je mi tam dobře. A myslím si, že všem lidem, co za mnou chodí, také.“

Jak jste se vlastně dostala k této profesi?

„To je docela zajímavé. Původním povoláním jsem kuchař – číšník. Takže občas upeču pětipatrový dort, zdobím ho plátkovým zlatem a tak podobně. Mezitím jsem dvacet let tlumočila pro automobilový průmysl němčinu na profesionální úrovni. Ale když jsem byla malá, tak za mnou chodily takové bytosti a něco mi říkaly. Rodiče mě tenkrát naštěstí nevzali k psychiatrovi, ale k velkému panu léčiteli, panu Pasekovi. To mi bylo asi dvanáct. A on říkal: „Jéje, to je ještě brzo. Až bude dospělá, až bude mít děti, ono se to všechno vrátí.“ Já si to moc nepamatuju, to mi vyprávěli rodiče. A velkou roli v tom hrál i můj dědeček, který byl velmi vzdělaný a velmi duchovně naladěný člověk, a který mě nenásilnou formou vedl k tomu, že můj úkol v budoucnu bude něco jiného. A když později byla nějaká důležitá obchodní schůzka nebo něco podobného, tak za mnou třeba ve snu přišly různé bytosti a díky tomu jsem se vrátila na tu správnou cestu, kam patřím. A já ji respektuju a velice si toho vážím.“

Jaké byly vaše začátky, byly těžké?

„Vždycky je život těžký. Je obrovská zodpovědnost vědět některé věci, vědět, že s nimi mohu něco dělat, ale že s nimi naopak v některých případech nesmím dělat vůbec nic. Že ten člověk musí ten daný problém zvládnout sám, aby sám sobě pomohl. Dost často děláme tu chybu, že i přes varování někomu pomůžeme. A pak nám to ublíží oběma. S touto zodpovědností žít není vůbec jednoduché.“

S čím vším za vámi lidé chodí?

„Se vším možným. Od hledání vody po padající hrnky. Nejkrásnější příklady jsou ztracené ponožky, roztrhané záclony, i když doma nemáte ani kocoura ani myši, ztracená peněženka, poztrácená obrovská spousta věcí, které před pěti minutami někde ležely. To jsou takoví ti domácí skřítkové a víly. Jsou to energetické bytosti, o kterých nějakým šestým smyslem víme, že do domu patří. Nejhorší je, když si lidé své domácnosti ezotericky čistí a vyženou z nich všechno. To je hloupost. Ke každé domácnosti tyto bytosti patří. Chybí tu pak i ochranné bytosti – víly, které hlídají kytičky, skřítci, kteří hlídají špajz, aby tam nelezly myši a netvořila se tam plíseň a další. K nám NĚCO patří. A to vyhnat nesmím. Vždycky můžu říct jen „To, co ke mně patří, tak ať se mnou zůstane. A ať odejde to, co sem nepatří!“. V každé domácnosti musí být rovnováha. Je něco, co vás nechá zakopnout a pak tu jsou zase určité bytosti, které vás chrání. Ale jsou i bytosti, které nám kladou něco před čumáček, abychom s tím už konečně něco udělali. A když to vyženu všechno, tak je to potom velký průšvih.“