Když se řekne Eva Hrušková, většina z nás si představí pohádkovou Popelku. Černobílá verze této klasiky českého pohádkového světa se na našich obrazovkách objevuje už od roku 1969. Ale i dnes dovede v těch nejmenších vzbudit lítost nad nebohou Popelkou. Velký podíl na tom má i představitelka hlavní role – Eva Hrušková.

Vzpomenete si ještě na váš první kontakt s televizí?

„Bylo to už strašně dávno. Bylo mi jedenáct let. Tehdy Štěpánka Haničincová v televizi oznamovala, že se hledají děti, které rády zpívají a které by se chtěly přihlásit do konkurzu. No a tak jsem se přihlásila. Tedy ono to nebylo tak jednoduché. Já jsem psala dopis a než jsem došla ke třetímu slovu, tak mi maminka ten dopis vzala a vyhodila. Pak už to začala trhat, protože jsem pořád dělala nějaké chyby a psala jsem nad linku nebo pod linku. Přesně před sebou ještě vidím ten dopisní papír, takhle vlevo nahoře tam byla taková pionýrka s šátkem a mělo to linky. To bylo to hlavní, to jsem potřebovala. A tak jsem konečně odeslala dopis milé Štěpánce, pozvali mě ke konkurzu a z více než tisíce dětí nás vybrali asi pět. My jsme pak začali zpívat jako parta v pořadu „Hledáme písničky pro děti“.“

Vy jste tedy nezačínala herectvím, ale zpěvem?

„Původně jsem začala zpívat. Ale pořád mi připadalo, že ten zpěv je tak jaksi málo, že nechci jenom zpívat. Ale vlastně jsem ani nechtěla hrát. Já jsem chtěla dělat teorii, chtěla jsem dělat dějiny umění, dějiny divadla a tak. Proto jsem šla taky na gympl. Ale paní režisérka pořadu „Hledáme písničky pro děti“ mě vybrala do několika pohádek a kromě jiného jsem v roce 1968 dostala k Vánocům pod stromeček takový tlustý scénář a to byl právě scénář k Popelce. Já jsem ho otevřela, nalistovala jsem obsazení a četla jsem odspodu: „komparz ne, první dáma, taky ne, zlá sestra ne, Popelka?“ To bylo podtržené, tak se asi jednalo o mě. Ale netušila jsem, že to bude pro mne osudová pohádka.“

Vaše Popelka slaví kulaté výročí, poprvé se objevila na televizních obrazovkách před čtyřiceti lety. Jak vzpomínáte na natáčení?

„Pamatuju si skoro každý den. Natáčení bylo pohodové a příjemné, protože tam byli samí příjemní lidé. Včetně paní režisérky Janečkové, včetně Angelo Michailova, který napsal písničky, výborná byla Dana Medřická nebo Ladislav Pešek. To byli úžasní kolegové.“

K Vánocům se ale pojí i další pohádka o Popelce – Tři oříšky pro Popelku s Libuší Šafránkovou v hlavní roli. Jak se díváte na tuto pohádku?

„Já mám Tři oříšky pro Popelku také ráda, protože je tam hezká hudba Karla Svobody. Určitě výtvarně je pěkná a docela se tam dobře kloubí i ten český a německý prvek. A je vidět, že na tu pohádku měl film víc peněz než na tu černobílou Popelku Popelku.“

Provázela vás Popelka i dalším životem? Znamenala pro vás hodně?

„Ani ne tak pro mě, jako pro mé okolí. Když jsem potom dělala DAMU a začala jsme hrát divadlo pro děti, tak jsem se pořád dostávala mezi paní učitelky a pořadatele divadel a tak a všude mě zosobňovali s filmovou Popelkou. I když samozřejmě už tak ani nevypadám, ani se tak nechovám. Ale docela mne těší, že mám takový svůj předvoj, který mi umete trošičku cestičku.“

Pro mnohé je pohádka o Popelce symbolem Vánoc. Jak to cítíte vy?

„Já mám o Vánocích pohádky ráda, ale je pravda, že co jsou moji synové větší, že už se na televizi tak nekoukáme. Býváme hodně spolu. Jsem ráda, když spolu někam jdeme nebo si povídáme, a když si ti velcí synové na nás udělají čas a věnují nám aspoň chvilku. To je pro mě taková největší pohádka.“

Nyní se věnujete loutkoherectví, s jakými loutkami hrajete?

„Protože musím loutky ovládat sama anebo ve dvou, tak máme loutky samostojné a těm se říká manekýni. Máme několik pohádek, s manželem Janem Přeučilem hrajeme například Čerta a Káču, Staré pověsti české nebo Pražské pověsti. Hodně často dojíždíme sem do Žďáru nad Sázavou, občas také hrajeme v Bystřici nad Pernštejnem, tam budeme hrát zase v květnu příštího roku Řecké báje a Čerta a Káču, tak se přijďte podívat. A uvidíte i Jana Přeučila hrát s loutkami, je to velká legrace.“

S Janem Přeučilem jste partnery nejenom v životě, ale i na jevišti.

„To jeviště bylo první. My jsme se blíže seznámili právě při zkoušení pohádky O Šípkové Růžence. Tam jsme zjistili, že nám je spolu dobře, že se oba rádi smějeme. A tak to nějak vyplynulo, no. Pohádkově.“

Vraťme se ale ještě k Vánocům a k pohádkám. Vy máte ve svém repertoáru i jednu vánočně laděnou pohádku, o čem je?

„Je to Legenda o hvězdě a vypráví o tom, jak se narodil Ježíšek. My jsme na jevišti jenom dva, já a můj kolega, a protože bychom ve dvou neobsáhli všechny role, tak některé hrají děti. Třeba Josefa a Marii. Pak zahrají pastýře a dokonce i tři krále – Kašpara, Melichara a Baltazara. A je to veliká legrace, protože každé to představení je úplně jiné. Díky tomu, že s námi na jevišti jsou vždycky jiní herci.“

Znají dnešní děti ještě příběh Ježíška?

„Některé ano. Vědí například, že králové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar. A když se ptám, jaký král žil v Jeruzalémě, tak se kolikrát ozve, že to byl král Herodes. Děti znají spoustu věcí, ať už ze školky nebo z domova.“

Je vidět, že děti znají tradiční české symboly Vánoc, že je ještě zcela nepohltili Santa Clausové. Jak jste na tom vy, máte ráda klasické české Vánoce?

„Určitě. Já Vánoce mám ráda, nepropadám žádnému smutku a nostalgii. Mám ráda, když je na Vánoce stromeček, dokonce letos budeme mít živý, bude vonět. Je v květináči, takže ho jenom malinko přizdobíme a hlavně budeme spolu. Teď už synové odrostli a samozřejmě na nás nemají čas, ale na Vánoce si ho přece jen udělají a budeme spolu. Pro mne jsou Vánoce rodinnými svátky, svátky setkávání a povídání. Lidé si v tuto dobu dávají nejvíc najevo, že se mají rádi. Během roku na to nemají čas.“