Vánoce se blíží mílovými kroky. Jsou už téměř hmatatelné, a když se nadechneme, cítíme jejich tajemnou vůni.
Vánoce by měly být svátky klidu, míru a také naděje. Tak to alespoň vidí Jozef Gruba SAC, farář v Jámách u Žďáru nad Sázavou:
„Nedávno jsem obdržel dopis… Když jsem ho přečetl, měl jsem docela zvláštní pocit. Na první pohled bylo zřejmé, že autor díky vysokému věku byl sotva schopen něco napsat. A to nejen kvůli věku, ale díky se třesoucí ruce a situace, ve které se ocitl. Hned z prvních vět se dalo vyčíst, že ztratil to nejpodstatnější potřebné pro život – naději. Nechci být soudcem v „cizích situacích“. To ne! Ale domnívám se, že ve velké míře si za to může on sám. Navíc si vzpomínám, že jednou jsem měl možnost ho navštívit. Krátce řečeno, ocitl se v situaci, kde prakticky neexistuje žádné dobré řešení, které by v jeho životě mohlo něco změnit, zlepšit. A to hlavně proto, že v posledních letech je proti všemu a proti všem. Hovořit tady můžeme, bohužel, o beznaději, která si u něj našla svůj domov...
Přátelé! Nedávno jsme vstoupili do adventní doby, která nás má připravit na příchod Ježíše Krista, tedy na Vánoce. Advent znamená příchod. A hned si můžeme položit otázku - na čí příchod se připravujeme? Na koho čekáme? Jestli vůbec na někoho čekáme… Mně osobně se tato adventní doba vybavuje se světlem a s přicházející novou nadějí. A to nejen proto, že se na každý Advent opravdu moc těším, ale proto, že tato doba má v sobě něco zvláštního, něco, co opravdu dokáže člověka zaujmout. Advent je jako přicházející jaro, které rádi pozorujeme. Podobně je adventní doba pro církev, pro lidskou duši. Také s sebou přináší něco nového, neopakovatelného… Je to naděje. A to je něco, co nám lidem, řekl bych, nejvíc schází a zároveň po čem přece všichni toužíme.
Hloubku a sílu této ctnosti nám připomněl a tím nás také povzbudil, při své letošní návštěvě Svatý otec Benedikt XVI., který v Brně hovořil o této velké hodnotě. Upozorňoval na to, že kromě Boha, který se pro nás stal člověkem, žádná jistá naděje neexistuje: „Naší pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne.“ Není tedy Kristus naší pevnou a jedinou skálou, o kterou se každý člověk může opřít a na které může stavět svůj životní „dům“? Není tedy Bůh naší nejjistější nadějí? Čas očekávání na příchod Ježíše Krista, na jeho narození, nás vybízí k tomu, abychom se tedy aspoň na krátkou dobu zastavili a ztišili. Ztišili svá srdce a slyšeli jemný hlas přicházejícího Hospodina, který k nám mluví obzvlášť v tichu: „Jak jen toužím, abys prožil advent. Jak jen toužím znovu se zrodit ve tvém městě, tvé ulici, ve tvém domě a ve tvém srdci.“
Jestli se nám to podaří, tak předpokládám, že se vyhneme beznadějným situacím, třeba takové, v jaké se ocitl výše uvedený starý pán. Vyhneme se okolnostem, s kterými si mnohokrát nevíme rady. Ať nám tedy dá Bůh, který se chce především narodit v našich srdcích, takovou schopnost, která nás zachrání před beznadějí a povede nás i naše životy k nevyčerpatelným pramenům víry, naděje a lásky, tedy ke Kristu. Proto čekejme na Pána v tichu.
Na závěr bych Vám, drazí čtenáři, rád zanechal následující příběh, který už možná znáte – a který je i mým vánočním přáním.
„Na adventním věnci hořely čtyři svíce. Hořely tak tiše, že bylo slyšet, jak začaly hovořit. První svíce si vzdychla a řekla: „Jmenuji se MÍR. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují“! Její světélko bylo čím dál tím menší, až zhaslo…Světlo druhé svíce zakmitalo a svíce řekla: „Jmenuji se VÍRA, jsem ale zbytečná, lidstvo nechce o Bohu nic slyšet, nemá tedy cenu, abych svítila“! Průvan zavál v místnosti a druhá svíce zhasla. Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíce: „Jmenuji se LÁSKA. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odsunuli z dohledu. Vidí jen sami sebe a nikoho jiného, koho by měli mít rádi“. A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo. Tu vešlo do místnosti dítě, podívalo se na svíce a řeklo: „Vy přece musíte svítit, ne být zhaslé“. A začalo plakat…Tu se přihlásila ke slovu i čtvrtá svíce a řekla: “Neboj se! Dokud svítím já, můžeme znovu zapálit i ostatní svíce. Jmenuji se NADĚJE!“ Plamen naděje by neměl ve tvém životě nikdy zhasnout. A každý z nás by měl plameny MÍRU, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE neustále udržovat.“
