Devadesát pět let – to už je nějaký věk. V těchto letech už má člověk naprosto jasně určené své priority. A také ví, že není nutné mít na Vánoce kapra ani dárky. Nejdůležitější je strávit sváteční dny s těmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás.

Josef Mikeš ze Slavkovic rád vzpomíná na dobu svého dětství, které prožíval v nedalekých Radňovicích. „Advent začínal roráty. To byla zvláštní pobožnost o šesti hodinách ráno. Zpívalo se „Rosu dejte nebesa shůry“. Lidi na to chodili rádi. Kdo měl čas, tak šel. To bylo pěkný. Světlo se šířilo lampičkama.

My jsme byli velmi početná rodina, devět dětí nás bylo. To nebylo ještě tak zlý. Ale otec nám zemřel, nejmladšímu byl jeden tejden. Matka zůstala sama. A tak to víte. Ať se snažila všemožně, tak měla co dělat, aby nás uživila. Inu, hlad jsme neměli, ale při chuti jsme byli dycky. A na nějaký dárky nebylo ani pomyšlení. Ani si nevzpomenu, kdy jsem dostal první dárek, ale asi to nebylo nic moc, když si na to nevzpomínám.

My jsme neměli boty, chodívali jsme v dřevákách. A v nich jsme šli do lesa pro stromek. To jsme jediný měli. Vánoční stromek jsme si přinesli a postavili, jako stojan nám posloužila obyčejná řepa. Stromek jsme měli. A pak ještě betlém. Papírovej prachobyčejnej betlém. To základní jsme opravdu měli, stromek a betlém. A sem tam ňáký jablíčko na stromek. Když teď vidím u svých pravnuků těch hraček a dárků, to my jsme neměli. Ale nikdy nám nechybělo to hlavní. Teplo domova. Duch vánoc a teplo domova - to bylo tehdy mnohem silnější. A doposud to cejtím.

Štědrej den byl stejnej jako každej jinej den. Měli jsme hospodářství, pět hektarů, krávy, prase a drůbež, takže se běhalo kolem toho. Musela se nanosit voda. Vodovod nebyl a voda se nosila ze studny, která byla na dědině. My děti jsme se o to musely postarat. Vodu jsem měl na starosti já. Musel jsem dbát, aby byla voda při ruce. Pro dobytek i na vaření. A taky dříví se muselo udělat. Uhlí se nekupovalo vůbec. Elektrika taky ještě tenkrát nebyla, tak jsme museli pro dobytek ručně nařezat řezanku. Už odmalička jsme museli dělat. A bylo to dobře, že jsme byli vedeni k práci. Práce mi pak nikdy nebyla protivná.

Na Štědrý den jsme se těšili. I když jsme věděli, že bude jako každej jinej den, ale teplo domova tam bylo tak nějak větší. A musím říct, že jsme vždycky byli opravdu šťastni. Nic nám nechybělo. Večeře byla taky jako každá jiná. Ale jednou si pamatuju, že jsme získali vlašský ořechy. A sestra, která byla mladší, ta si s náma užila. Jak jsme ty ořechy loupali a seděli jsme při tom na posteli, tak ona usnula. Škaroupky tam ostaly a ona na nich ležela do rána. A vůbec jí to nevadilo. Když spala, tak spala. Byla by se vyspala i na kamenech.

I vánoční zvyky jsme dodržovali. Starší sestry házely pantofle a slejvaly olovo do vody. Nebo chodily ven a poslouchaly, z které strany štěká pes. Odtamtud jim měl přijít ženich. V každé chalupě byl pejsek. A tak holky vzaly psa a šly s ním ven. Věřily, že na kterou stranu bude pes utíkat, takže odcaď přijde ženich. Taky třásly bez a říkaly při tom: „Třesu, třesu bez, ozvi se, kde jsi můj milý dnes.“ Zbytky od večeře, i když jich nikdy moc nebylo, tak se pamatovalo na slepice a na krávy.

Na půlnoční se tehdy nechodilo. Chodívalo se na jitřní, bylo to na Boží hod v pět hodin ráno. Vstávali jsme před čtvrtou, po čtvrtý se šlo z domu. Chodili jsme do kostela do Nového Města. Z dědiny šel celý průvod. Tehdy tam byl pan farář, pocházel z jižní Moravy. To byl ohromnej zpěvák. Když na té jitřní zazpíval „Kristus narodil se nám, pojďme, klaňme se jemu“, to byl toho jeho zpěvu celej kostel úplně naplněnej. A třikrát to opakoval, vejš a vejš a vejš. A na to každej čekal. Byl to ohromnej zpěvák.

A ještě jsem si vzpomněl na jednu vánoční příhodu. Asi před sedmdesáti lety, těsně před Vánoci, to už Mirek Doležalů prodával vánoční kapry jako vedoucí Rozvoje, jsem vyšel na dvorek a vidím, že po kopečku po cestě jede na lyžích kluk. Jel, jel, ale jel o tu dušu, jako když ho někdo honí. A skutečně. Za chvilku se řítil za ním starý Trojánek, hajnej, taky na lyžích. A ptal se starý Šimkový, která tam stála u chalupy: „Čí je to kluk?“ Jenže stará Šimková, ta se nedala vyvést z míry. Nasadila udivený kukuč a povídá: „Já ho neznám“. Kluk mezitím foukl na konec dědiny. Ale dom nejel. Jel do chalupy k Bučkom. Tam měli čtyři kluci.

Hajnej Trojánek, celej rozmrzelej a uřícenej, viděl, že kluka nechytne. Tak se vrátil a šel do hospody. Tam si u Franty dal rovnou dvě štamprdlata a povídá hospodskému, co se stalo. Nadlesní, Grunt se menoval, měl tam někde poblíž revíru vysázený ňáký extra jedličky a moc mu na nich záleželo. A tak nařídil svým dvěma hajným, aby na ně dávali dobrý pozor, aby je někdo neuřízl jako vánoční stromek. A jednou při obhlídce viděl starej Trojánek v těch místech kluka. Kluk byl na lyžích a už měl jedličku uříznutou. Tak honem za ním! A kluk s jedličkou směřoval k Slavkovicom. Když poznal, že je pronásledovanej, tak jedličku na kopci zahodil a ujížděl do dědiny. A hajnej povídá hospodskýmu: „Když už je jedlička uříznutá, tak si ju teda vem, já ti ju dám.“

Ale než se hospodský dostal na kopec, jedlička už byla pryč. Kluk se pro ni vrátil. Ale na Štědrej den ji nepřistrojili, uřízli si smrček v jiném lese. Měli strach, aby se neprozradili. Nadlesní byl velice přísnej, ten by je byl prohnal skrz tu jedličku.“