Občas to vypadá, že se řídíme heslem „vždycky je důvod k oslavě“. Slavíme všechny možné i nemožné svátky, narozeniny, jmeniny, připíjíme si, když se někdo narodí, když se někdo žení, když někdo odjíždí nebo naopak když někdo přijel a také když někdo umře. Ale nejvíce slavíme Silvestra.

A přitom před několika desítkami let byl Silvestr den jako každý jiný. Na Silvestra svého dětství vzpomíná pětadevadesátiletý Josef Mikeš ze Slavkovic.

„To se tehdy slavilo méně. Někde bejvaly silvestrovské zábavy. Jinak se to nijak vehementně neslavilo. Rádio nebylo a takové to velké slavení, to taky ne. Každý si slavil po svým.

Když jsme byli malí, tak jsme to, že je Silvestr, skoro nevnímali. Až potom, když jsem byl v učení, tak to jsem vždycky čekal jen na to, už abych byl doma. To bylo to jediný. Jinak to býval den jako každej jinej.

Na dědinách se hodně hrály karty. Byly už takový vytipovaný místa a tam se večír sešli ti, co hráli. Nebyly to žádný hazardní hry. Normálně si večír zahráli karty. A to hlavně v zimě a taky na Silvestra.

Hrával se hlavně ďurák. Dnes už bych ho myslím ani nesvedl. Ale taky jsem na to chodil. Byli někteří, kteří vyhráli vždycky. Taky se chodilo do jednoho stavení a tam byla panímáma, která hru bedlivě sledovala. Museli na to být čtyry hráči. A když k tomu některý chyběl, tak ona zaskočila a vždycky vyhrála. Všude jinde hrávali jenom chlapi, ženský ne. Až tudle ta.“

Silvestr byl prostě den tak nenápadný, že vlastně ani moc nebylo na co vzpomínat. Silvestry posledních let jsou už o něčem jiném. Zábava se na nás hrne ze všech koutů. Ale ruku na srdce, kdy jste si naposled sedli s přáteli a vzali do rukou třeba obyčejné karty?