Rychlobruslení je jeden ze zimních sportů, ve kterém má naše země v současné době své želízko v ohni. I absolutní laik v oblasti sporu, který ignoruje sportovní zpravodajství a přenosy, zná jistě Martinu Sáblíkovou.

I když třeba každý nezná její dosavadní výsledky, málokomu unikla informace, že již podruhé získala letos titul „Sportovec roku“.

Aby v dnešní době někdo dosáhl špičkových výsledků (nejen ve sportu), znamená to hodiny a hodiny dřiny, tréninku, odříkávání se. Například tyto dny tráví Martina Sáblíková se svým týmem v Tyrolích a pilně se připravuje na blížící se zimní Olympijské hry. Jelikož ale nemá rychlobruslení takové lobbisty jako například hokej a není ve středu zájmu, odpovídají tomu i podmínky příprav.

Zatímco v prominentních sportech má za sebou úspěšný sportovec několikahlavý tým neustále k dispozici, u rychlobruslení dle informací z přípravného týmu funguje většina jako přítel na telefonu.

Své o tom ví především členové NOVIS Teamu, výstižně situaci komentuje kouč Petr Novák:

„Je hezké poprvé po desítkách mých let u rychlobruslení slyšet od vedoucích představitelů sportu v zemi, že na rychlobruslení při ZOH 2010 sázíme, ale nejsem si jist, jestli si dokážou tito lidé představit podmínky, za kterých jsme světovou špičku především s Martinou Sáblíkovou doháněli, v některých případech i dohnali. Jsem přesvědčen, že tak amatérské podmínky, jako v rychlobruslení, nemá žádná z čs. reprezentací, která se připravuje seriózně k ZOH. Po ZOH v Turínu 2006 jsem si chvíli myslel, že to v čase ZOH 2010 budou alespoň státní prostředky na vrcholovou reprezentaci rozdělovány spravedlivěji… Ostatně i to, že jsme ztratili v posledním měsíci z trojice žen, které vyhrály minulou zimu seriál Světového poháru v závodech stíhacích družstev žen celkovou trofej, Andreu Jirků, předloňskou juniorskou mistryni světa, že si nyní léčí kolena místo toho, aby se připravovala sama i tým k obdobnému úspěchu poprvé i na ZOH, je svým způsobem následek toho, že jsme si hluboce podfinancováni ještě nikdy nemohli dovolit vzít s sebou na kempy nebo k závodům právě fyzioterapeuta, lékaře…“

Situace není dnes jednoduchá nikde. Je smutné, že jeden druh sportu je vyzdvihován a peníze do něho jen tečou a ve druhém se musí pracovat v podmínkách úplně jiných. Na druhou stranu nutno podotknout, že kdo z „normálních“ pracujících má takové pracovní zázemí a příjmy jako sportovci a přitom musí odvézt maximální výkony taktéž. Kde je ta doba, kdy se sport nedělal pro peníze, ale pro radost. Alespoň v rychlobruslení to zřejmě platí dosud.