Postavy tří králů – Kašpara, Melichara a Baltazara, nám nejsou neznámé. Dodnes na svůj svátek obchází města i vesničky a my jim do pokladniček dáváme koledu.

Dnes jsou vykoledované peníze určené charitě. Dříve tomu ale bývalo trochu jinak. Kromě již zmiňovaných tří králů chodil od chalupy k chalupě ještě čtvrtý koledník. Jeho role byla z těch, kterým se každý raději vyhnul. Čtvrtý chlapec byl sice také králem, ale takovým, jehož jméno není spojováno se štěstím a dobrými skutky. Mnozí z vás už jistě tuší, že jde o neblaze proslulého Heroda.

Všichni čtyři chlapci byli oblečeni do dlouhého bílého šatu a jejich hlavy zdobily koruny, kterým se říkalo „čáky“. Jeden měl začerněný obličej, jiný držel před sebou na tyčce zářivou, zlatou hvězdu. Když byli vpuštěni do světnice, běhali králové dokola a zpívali:

„Gloria! Gloria! Vstaňte vzhůru,

poběhneme ku Betlému,

narodil se Bůh z nebe,

Gloria, Gloria, zpívejme.

My tři králové jdeme k vám,

štěstí, zdraví vinšujem vám.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta,

my se k vám berem z daleka.“

To byl ale pouhý začátek. Koleda se v tuto chvíli měnila doslova v divadelní představení. A záleželo jen na nadání a nadšení malých herců, jak všechno nakonec dopadlo. Jak moc bylo jejich publikum spokojené a pobavené, to se odrazilo na konečné výši odměny. Ale zpět ke koledování:

„Z daleka jest cesta vaše?“ Zeptal se Herodes. A králové odpověděli: „Do Betléma mysl naše.“ „A co tam budete dělati?“ Vyzvídal opět Herodes. „Nového krále hledati,“ zněla odpověď. „Až toho nového krále najdete, zase se ke mně navraťte,“ vybízel poutníky Herodes. A ti mu odpovídali: „Až toho nového krále najdeme, zase se k tobě vrátíme.“

Herodes si je dlouze prohlížel, až nakonec zaznamenal černého krále, který stál doposud nepovšimnut za ostatníma. Herodes se obrátil přímo k němu: „A co ty jsi tam vzadu, že na mne vystrkuješ černou bradu?“ „Já vyznávám, že jsem černý, že jsem z mouřanínské zemi,“ na to král. Herodes zřejmě neměl averzi pouze k malým dětem, ale i k nebeským tělesům, což dokazuje i jeho odpověď: „Kdybys na slunce nechodil, byl bys tvář svou neopálil. Slunce je toho příčina, že je tvář tvá opálena.“ Na to se tři králové chytli za ruce, točili se dokola a zpívali: „Slunce je drahé kamení od božího narození.“ Pak jeden z nich vztyčil hvězdu a králové se opět dali do zpěvu: „Svítila tam hvězda jasná, kde Maria přebývala. Vytrh se Josef ze spaní, pojal děťátko s Marií. Utekl s ním do Egypta, do toho slavného města a tak tam dlouho přebýval, až Herodes král umíral. Když Herodes král umíral, Josef se z Egypta ubíral. Ubíral se jistou cestou kady svatí do nebe jdou. Ubíral se s Kristem Pánem až na věky věkův. Amen.“

Na tato poslední slova se králové zastavili a zaštěrchali pokladnicí. To bylo znamení pro přihlížející diváky. Za skvělý herecký a pěvecký výkon náležela odměna v podobě cinkajících, blýskavých mincí.

Čtyři králové se pak s díky rozloučili a pokračovali dál. Do další vyhřáté chalupy, kde opět sehráli představení plné zpěvu a tance. Jejich putování po horáckých městech a vesničkách bylo vměstnáno do šesti dnů. Chodit začali hned na Nový rok a poslední domácnosti navštívili právě na „svůj“ svátek – na Tři krále.