Pouhých pětadvacet let se dožila všeobecně uznávaná a mimořádně nadaná skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová. Její jméno je velmi úzce spjato i s Vysočinou.

Otcem malé Vitulky, jak jí všichni říkali, byl hudební skladatel a majitel hudební školy Václav Kaprál. Hudební geny měla i její matka Viktorie. Coby aprobovaná učitelka zpěvu měla k hudbě velice blízko.

Malá Viťka byla hudbou přímo posedlá. Svou první skladbu „V říši bájí“ napsala už v devíti letech. Na brněnské konzervatoři vystudovala skladbu a dirigování. Poté díky státnímu stipendiu odjela studovat do Paříže. Zpět se vrátila ještě v roce 1938, ale hned v lednu roku následujícího byla znovu v Paříži, kde se také vdala za Jiřího Muchu, syna slavného českého malíře Alfonse Muchy. Téměř vzápětí u ní lékaři diagnostikovali tuberkulózu. Své nemoci podlehla 16. června roku 1940, necelé dva měsíce po svatbě.

„Vítězslava Kaprálová byla velmi nadané dítko,“ vzpomíná na ni její bratranec Josef Kaprál. „Ona fotografovala, psala básničky, malovala, ale především se věnovala hudbě. Odmalička hrála na klavír. Jejich dům byl neustále prostoupen hudbou, to na ni velmi působilo.

První skladby psala již v devíti letech. Tyto skladby vyšly tiskem pod názvem „Skladby z dětství – Vítězslava Kaprálová“. Je to několik jednoduchých skladbiček pro děti, tak kolem šesti, sedmi let. Rozhodovala se, co bude v životě tak asi dělat a nakonec zvítězila hudba. I když její otec byl zásadně proti tomu, aby byla skladatelkou, protože věděl, jak je to obtížné pro muže, natož pro takovou subtilní dívku, jakou byla právě Vitulka, jak jsme jí v rodině říkali. Přesto si nedala říct a šla se svou maminkou tajně k přijímacím zkouškám na brněnskou konzervatoř. Zkoušky udělala hladce a tatínka pak postavila před hotovou věc.

Pět roků studovala na brněnské konzervatoři a zvolila si ten nejobtížnější obor. Jako vůbec první dívka si na brněnské konzervatoři zvolila kombinaci skladbu a dirigování.

Když studovala po brněnské konzervatoři v Praze Mistrovskou školu Vítězslava Nováka, tak do Prahy v roce 1937 náhodou přijel Bohuslav Martinů se svou operou „Julietta“, aby ji předal našemu přednímu dirigentovi Václavu Talichovi k nastudování. Muzikanti se scházeli na Národní třídě v kavárně „Metro“. Ta je tam dodnes. Tam se počátkem dubna shodou okolností objevil jednou večer jak Bohuslav Martinů, tak i Vítězslava Kaprálová. Byla tam se svou kamarádkou z konzervatoře. Mezi Bohuslavem Martinů a Vítězslavou Kaprálovou musela hned přeskočit nějaká jiskra. Martinů se jí hned ptal, co dělá a jaké má další perspektivy. A když mu řekla, že je skladatelkou, tak si nechal předložit nějaké její práce. Zjistil, že talent tam je a tak se jí ptal, co hodlá dělat dál. Když se dozvěděl, že bude studovat ve Vídni, tak jí začal vysvětlovat, že centrum světové hudby není ve Vídni, ale v Paříži. Nakonec ji přesvědčil, aby se studiem skladby pokračovala u něj a dirigování u Charlese Muncha.

Vztah s Bohuslavem Martinů byl velmi intenzivní. Původní vztah učitele a žačky přerostl ve vztah bližší. Dokonce Martinů uvažoval, že by s Vítězslavou v roce 1938 odjel do Spojených států. Martinů už byl v té době světově uznávaným skladatelem, takže by neměl s uplatněním problémy. A Vítězslava uvažovala, že by dělala náhradní dirigentku v Orchestru Jaroslava Ježka. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Narůstalo nebezpečí fašismu a tak se každý vracel k tomu svému. Martinů ke své manželce Charlottě. A Vítězslava tím pádem zůstala volná. Měla více nápadníků, ale nakonec to štěstí získat ji měl Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy.

V její tvorbě, na kterou měla čas tak asi deset let, se objevují prakticky všechny hudební žánry. To znamená klavír, housle, zpěv, komorní skladby, smyčcový kvartet, ale také orchestrální skladby, dokonce měla připravené i libreto na operu, ale to už do své smrti nezvládla. Vynikající byla i jako dirigentka. Jako jediná žena řídila jak Českou filharmonii v roce 1937 v Praze, tak i v roce 1938 v Londýně slavný symfonický orchestr BBC.

Vítězslava Kaprálová zemřela ve Francii v červnu 1940. Pochovávat ji tam jel můj otec. Účastníci pohřbu byli pouze tři. Její manžel Jiří Mucha, její sestřenice Věra Uhlířová a můj otec, Bohumil Kaprál, jako zahraniční voják.“

Během svého krátkého života toho Vítězslava Kaprálová stihla poměrně hodně. Napsala okolo čtyřiceti skladeb, které byly hudebním publikem vysoko ceněné ještě před její smrtí.

Rodina Kaprálová sice žila v Brně, mnohé chvíle však trávila i ve své vile ve Třech Studních. Tady, obklopena panenskou přírodou, prožívala Viťka nejkrásnější chvíle svého života. Vypovídá o tom i dopis, který napsala Bohuslavu Martinů 28. dubna 1940. V něm se lze mimo jiné dočíst hodně o místě, které obě osobnosti velmi sbližovalo:

„Maminka píše, že Tři Studně dostanou elektrické vedení a vodovod. Sbohem blikavá petrolejová lampičko s kouzelným přísvitem na stěnách, sbohem studni, kam jsme se brodili v létě kopretinami a v zimě sněhem pro vodu. Hajného Vlasta se prý vdala a zůstala v hájence, je to moje nejlepší kamarádka. U Fousků bude Mařenka chovat a snacha, co si přivedl Vitouš na chalupu, také…

Je to dávno, co jsme s Mařenkou tančily jako děti na louce, obklopené smrky a leskem jezera a zaplať pánbůh, život bude pokračovat a opakovat se v dětech.

… A nad celou dědinou vysoký, stříbrný svit chudoby, takové zvláštní, horské, křišťálové světlo. Je to domov, který si vyvolilo moje srdce… tvrdý kraj Fousků, Jíchů, Martinů…“

Láska i smutek jsou v těchto řádcích takřka hmatatelné. Tři Studně jí přirostly k srdci natolik, že na chvíle prožité zde nedokázala nikdy zapomenout. Byla to doba dětských her plná smíchu a dovádění. A také doba dospívání i prvních lásek.

Však ani Tři Studně na ni nezapomínají. V blízkosti rybníka Sykovce pramení dvě studánky. Jedna z nich nese Vitulčino jméno. Každoročně se tu koná slavnost otvírání studánek. Vila, ve které Vítězslava tak ráda pobývala, je dnes majetkem Českého hudebního fondu. Podle pamětní desky ji pozná každý, kdo jde okolo.

Vítězslava Kaprálová – hudební dirigentka a skladatelka. Narozena 24. ledna 1915 v Brně, zemřela 16. června 1940 ve francouzském Montpellier. Za svůj krátký život zkomponovala více než čtyřicet hudebních skladeb. Mezi nejznámější patří například „Vojenská symfonieta“ nebo „Variace na zvonkohru kostela Saint-Etienne du Mont“. Proslula také i jako dirigentka. V londýnské Queen's Hall dirigovala slavný orchestr BBC.