Domy si žijí svým vlastním životem. Jejich majitelé se občas střídají. Domy jsou někdy výstavní, jindy nevábné a ušmudlané. Záleží na povaze, píli a v neposlední řadě také na finančních možnostech vlastníků.
Tak například dům číslo popisné 153 na Malé ulici v Novém Městě na Moravě. Dnes je to velký, výstavní, patrový dům. Ulice, ve které stojí, nepatří mezi nejstarší zástavbu města. Povstala až koncem šestnáctého století jako odbočka z ulice „Nové domy“. Původně tu stály jen malé, přízemní domky.
Dům číslo popisné 153 měl to štěstí, že se koncem 19. století dostal do rukou obvodního lékaře Otakara Jurena. Ten jej dal přestavět do nynější podoby. Stavebních prací se ujal dnes už legendární novoměstský stavitel Josef Sadílek.
Stavební firma Josefa Sadílka patřila k nejlepším v celém kraji. K jeho dílům náleží například i novoměstský evangelický kostel, zámek v Mitrově nebo katolický kostel v Ostrově nad Oslavou. Domu na Malé ulici dal Josef Sadílek zbrusu nový kabát.
Velmi vzácnou návštěvu hostil dům číslo popisné 153 v roce 1906. Tehdy obýval jeden z jeho bytů profesor místní reálky A. I. Bláha. V srpnu u něj přespal při své návštěvě Nového Města na Moravě tehdy ještě málo známý poslanec říšského sněmu Tomáš Garique Masaryk.
Náš dům opět změnil majitele. V roce 1907 se dostává do rukou básníka, spisovatele, překladatele, ale hlavně lékaře Josefa Svítila. Více než čtyřicet let svého života věnoval nemocným z Nového Města na Moravě a jeho okolí.
Velkou láskou Josefa Svítila byla literatura. Psal básně i prózu, věnoval se také překladu z polštiny. K tomuto jazyku se velmi přiblížil za války, kdy sloužil jako vojenský lékař. Svá literární díla vydával pod pseudonymem Jan Karník. Jméno si vypůjčil od svého strýce – faráře a příjmení zase od dědečka.
V přízemí domu na Malé ulici měl Josef Svítil svou ordinaci. Naproti ordinace přebýval. Tady také spatřil světlo světa jeho jediný a také poněkud smutný román – Soumrak rodu Jamborova. Děj románu se odehrává v nedalekých Studnicích.
Josef Svítil přebýval v domě na Malé ulici až do své smrti v roce 1958. Za jeho života sem chodilo mnoho návštěv. Častými hosty byli například hudební skladatel Jaroslav Křička a jeho sestra Pavla. Ale přijížděli i přátelé z větší dálky. V roce 1932 byla hostem domu číslo popisné 153 malířka Zdeňka Braunerová. A o dva roky později zase spisovatel Karel Čapek.
Josef Svítil zemřel, ale Múzy, které v domě přebývaly, tu zůstaly i nadále. Dům se stal majetkem malíře. Novoměstský rodák a pozdější akademický malíř Pavel Kopáček byl synem malíře pokojů. Jeho otec však měl větší ambice, než jen malovat pokoje. Byl nadšeným malířem amatérem.
V době, kdy dům na Malé ulici Pavel Kopáček vlastnil, sem chodila spousta umělců. Dveřmi této budovy pravidelně procházeli Oldřich Blažíček, Karel Němec nebo pohledecký rodák Josef Jambor.
Není bez zajímavosti, že Pavel Kopáček byl velkým milovníkem běžeckého lyžování. Pro dnes již kultovní závod „Zlatá lyže“ pomáhal stavět tratě a později na něm dokonce zastával funkci rozhodčího. Jeho dílem byly i pamětní listiny, které obdrželi lyžaři po absolvování závodu.
Přechod od umění ke sportu potkal i dům číslo 153. Jeho nynějším vlastníkem je Karel Klapač, který se už před několika lety stal nekorunovaným králem vlekařů v tomto regionu. „Dům jsme kupovali v roce 1997 a byl ve zchátralém stavu. Museli jsme znovu udělat veškeré rozvody a všechno rekonstruovat. Mnoho lidí se domnívá, že v tomto domě zůstalo po předchozích majitelích spousta zajímavých věcí, ale není to pravda. Domem se prohnalo několik vln zlatokopů. Zůstalo tu několik malých drobností. Například dřevěné hračky, pár malířských potřeb a v neposlední řadě i plastika od Jana Štursy,“ říká nový vlastník domu.
Celková rekonstrukce byla udělána s citem a s ohledem na historickou hodnotu nemovitosti. V bytě v prvním poschodí je dokonce místnost s původní výmalbou. „Je to tapetová malba přes šablony. Její vznik je datován přibližně do roku 1940. Při rekonstrukci jsme se snažili všechny původní detaily zachovat, například i původní fládrové barvy na dveřích jsme nechali v prvotním stavu. Tento pokoj je, dá se říct, až na některé nutné opravy štuků, v původním stavu. Všechny zásahy, které zde provádíme, provádíme jen v nejnutnější míře, abychom nezničili kouzlo tohoto domu.“
Prastarý dům si žije dál svým životem. Jeho vzhled se nyní změnil k lepšímu. A to nejen zvenku, ale i uvnitř. A snad bude i nadále těšit nejen své majitele, ale i kolemjdoucí, kteří se většinou mohou pouze domýšlet, co všechno prožil a co se v jeho zdech skrývá.
