Brněnský rodák Ondřej Liška toho přes svůj nízký věk stihl poměrně hodně. Pouhých třiatřicet let mu stačilo k tomu, aby vystudoval, stal se členem brněnského zastupitelstva, poradcem v Evropském parlamentu, ministrem školství a předsedou Strany zelených.

Čím vším byl a je Ondřej Liška?

Žákem a studentem

„Nebyl jsem vzorový žák, myslím si, že jsem i docela zlobil, ale nijak nad rámec toho, co je běžné. Vždycky jsem ale v sobě měl velkou touhu po poznávání. Asi jsem si to přinesl z rodiny od svého tatínka a své maminky. Doma máme velkou knihovnu a vždycky mě bavilo poznávat věci cizí a nové. Důležitější, než to, kolik toho člověk ví je, jestli má v sobě lásku k poznání. Jestli má určitý motor a zvídavost. To jej také v pozdějším věku činí šťastným a naplňuje ho to. Pomáhá mu to v životě přizpůsobit se novým situacím a najít v nich smysl. Byl jsem kluk neposeda a vždycky jsem vymýšlel všechny možné lumpárny. Měl jsem i nějaké třídní důtky, ne vždycky, ale nějaká padla. Ale školu jsem miloval, zvláště v pozdějších letech jsem se do ní těšil a na studentská léta vzpomínám úplně nejraději.“

Ministrem školství

„Nějaké učitelské zkušenosti jsem měl. Poté, co jsem vystudoval filozofickou fakultu a fakultu sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně, jsem jako doktorant dva roky vedl semináře pro studenty, kteří byli jen o málo mladší než já. Mezitím jsem působil i v nevládních organizacích, kde jsem vedl kurzy pro studenty středních a základních škol. Takové semináře na téma tolerance, rasismus, xenofobie, multikulturní vzdělávání. Takže mě vždycky pedagogická činnost velmi přitahovala a také naplňovala. Potom jsem se ale vydal cestou politika. Věnoval jsem se především zahraniční a evropské politice. V době, kdy jsme hledali vhodného kandidáta do čela ministerstva školství, za mnou přišlo několik mých kolegů a navrhli mi, abych tento úřad převzal. Já jsem se tomu velmi bránil, necítil jsem se dostatečně zkušený a zralý. A proto jsem zprvu odmítal. Ale nakonec jsem pochopil, že když se obklopím zkušenými lidmi a zapojím do toho svou zkušenost s vedením týmu, organizace práce a především cit pro to, co je nebo není důležité, že se nám může podařit docela dobré dílo. A musím říct, že po těch dvou letech jsem z ministerstva školství odešel s čistým stolem. Věnoval jsem tomu obrovské úsilí a energii a snažil jsem se velmi intenzivně komunikovat s učiteli, s odborníky i s veřejností, protože považuji vzdělávání za hluboce podceněné a nedoceněné téma, které by mělo být důležitější, než řada věcí, které plní první stránky novin.“

Obdivovatelem Vysočiny

„Bydlím v Praze a částečně žiju v Brně. Na Vysočině přesto trávím docela dost času, protože jsem si tu našel přátele a to dokonce tak blízké, že jsem si před mnoha lety zde koupil dům a trávím tu co nejvíc volného času. Mám chalupu na Krátké u Sněžného. Mám přátele na Kadově, v Novém Městě na Moravě, ve Žďáře i na Jihlavsku. Často se navštěvujeme a vídáme. Vysočina mě okouzlila hned dvakrát. Za prvé je tady strašně krásná krajina a čisté životní prostředí. Stačí vyjít ven a člověk se ocitne v zelených lesích a na loukách. Pro mě, jako vášnivého běžkaře a cyklistu jsou tu úplně ideální podmínky. Za druhé mi učarovala Vysočina tím, že je to kraj, který má před sebou obrovskou budoucnost. Takhle rozmanitá krajina, snadno dosažitelná jak z Prahy, tak z Brna, se jen tak nevidí. Před Vysočinou je opravdu velká budoucnost. S rozvojem ekologického zemědělství a šetrné turistiky se tu určitě velmi brzy rozvine čilý turistický ruch. Tak vzniknou i nové pracovní příležitosti. Věřím, že to bude otázka několika let, kdy se celý tento sektor oživí a mnohem víc lidí, než doposud, objeví kouzlo Vysočiny.“

Kráteckým patriotem

„Je tu stará fojtovna, ve které existuje stálá expozice CHKO Žďárské vrchy. Všechny, kdo ji ještě neviděli, tam srdečně zvu, protože provádí historií a krásami celého okolí. Krátká je velmi půvabná vesnička, má v sobě skryto to, co celá Vysočina ztělesňuje – spojení přírodních krás, krásné architektury a zároveň lidí, kteří se šetrně snaží obnovit půvab a život na Vysočině. Myslím si, že je to skvělý příklad toho, jak by to tady v budoucnu mělo vypadat. Budoucnost je na venkově. Lidé budou čím dál častěji utíkat z měst a hledat přírodu a bližší kontakt s ní.“

Nadšeným horolezcem

„ Skály na Vysočině znám a moc rád na ně lezu. Dráteničky, Devět skal, Pasecká skála a řada dalších, to jsou skvělé cvičné skály, na kterých si děti i dospělí opravdu užijí. A hlavně kombinace skal, kopců, rybníků a lesů – to se člověk může jen rozjet do krajiny na běžkách nebo na kole a může tam strávit neomezený čas. Moje žena je Italka, pochází ze severní Itálie, kde jsou obrovské hory, jezera a ledovce. A taky už objevila kouzlo Vysočiny. Hrozně rádi se sem společně vracíme.“

Hudebníkem

„Dnes už v kapele nehraju, pouze občas hostuju. Ta kapela se jmenuje „Lesní zvěř“ a její kapelník dokonce bydlí na Vysočině - na Kadově. Je to vlastně skoro můj soused. Takže pro nás je Vysočina i tématem hudebním. Kapelník „Lesní zvěře“ je členem i dalších dvou skupin a podle mého názoru je to výjimečná osobnost současné hudební scény a také hrozně nadějný hudební skladatel.“

Jmenovcem

„Herce Pavla Lišku mám rád, je to zajímavá osoba. Když se občas setkáme při nějakých příležitostech, tak si děláme legraci, že jsme bratranci. Mě se lidé často ptají, jestli jsem příbuzný s Pavlem Liškou. Jeho se na totéž údajně také vyptávají a dokonce se stává, že i po těch osmi letech, co dělám politiku, dávají média k mému příjmení špatné jméno a napíšou třeba „předseda Strany zelených Pavel Liška řekl to a to“. To spojení tady prostě je a už se ho asi nikdy nezbavíme.“