Novoměstský rodák Radek Jaroš už má za sebou devět úspěšně zdolaných osmitisícovek. Ke štěstí a také k pokoření Koruny Himaláje, kterou tvoří celkem čtrnáct osmitisícovek, mu tedy zbývá ještě pět nesnadných výstupů.

 

 

Který cíl je před vámi nyní?

„Teď se chystáme na expedici do Pákistánu, kde kromě mojí oblíbené K2 leží taky Gasherbrum I a Gasherbrum II. Protože je tam jeden základní tábor, tak se budem snažit během expedice vystoupit na obě osmitisícovky. Když už je základní tábor postavený a nemusí se přenášet stovky kilometrů, tak se možnost zdolat oba vrcholy najednou přímo nabízí.“

 

Kdo půjde na expedici s vámi?

„Vloni jsem byl sám. Ne, že bych zrovna samotu vyhledával, kdysi jsem si dokonce říkal, že sólo nikdy nepolezu, ale byla to taková shoda okolností. Z původních šesti lidí všichni postupně odpadali a nakonec jsem zůstal sám. Vzal jsem to jako výzvu, zkusil jsem to a dokonce se mi podařilo stát na vrcholu v den svých narozenin. Byla to fantazie. Ale letos se sám nechystám. Nejdříve nás mělo jít zase šest na Gasherbrum II, na Gasherbrum I chceme udělat novou cestu, tam půjdeme jenom tři zkušení horolezci. Já, Petr Mašek a Libor Uher. Na II jde ještě Martin Havlena a Standa Bartůšek. Měl jít ještě jeden zájemce, ale v rámci tréninku jsme ho vzali do Tater, kde hned v první cestě, do které kluci nalezli, vyjela lavina a svezli se tři sta metrů lavinou. Po návratu mi pak zavolal, že se na to necítí. Že to nedokáže brát tak, jako my. Ale určitě je lepší, když si to rozmyslel tady, než kdyby byl pak nějaký problém tam.“

 

Často se na svých cestách setkáváte s domorodci, zajímáte se o jejich kulturu?

„Samozřejmě že ano, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že nějak výrazně do hloubky. Ale je to jeden z takových velkých plusů horolezectví, že člověk cestuje po celém světě a setkává se s obyčejnými lidmi. Není to halový sport, jsem v přímém kontaktu s domorodci.“

 

Kde vás to zaujalo nejvíce?

„To se nedá říct, každá země je jiná. Ale byli jsme i na horolezecké expedici v Africe, v Mali a to je opravdu hodně velký kontrast. Afrika je specifická, co se týče chudoby i stylu života. Je to úplně něco jiného. Vždycky, když slyším u nás někoho nadávat na poměry a na chudobu, tak si pomyslím, že kdyby mnozí lidé viděli, jak se žije jinde ve světě, možná by si sami uvědomili, že se tady máme úplně fantasticky.“

 

Teď je pro horolezce dá se říct okurková sezóna. Co vlastně děláte v zimě?

„Kromě tréninkové náplně mě zaměstnává ještě přednášková činnost. Tím, že nejsme sport, který je nějak extra v televizi vidět, musíme občas lidem připomenout, že vůbec jsme. Filmy jsou docela zajímavé a tak se chlubím. Jinak běhám na běžkách, sněhové podmínky jsou teď ideální. Chodím lézt do Víru na ledy a v blízké době už začnu lézt na skalkách nebo umělých stěnách. Chystám se i na kolo. A taky se mi válí kajak uprostřed chodby, před týdnem jsme byli na vodě, sjížděli jsme Punkvu.“

 

Trochu chladno na vodu, ne?

„Pravda, byla zima. Vyrazili jsme hned za prvního tání, všude okolo byl sníh a led, ale dalo se.“

 

Vy jste novoměstský rodák, takže jste tu určitě začínal. Na které skále to bylo?

„Když to vezmu úplně od začátku, tak to začalo, když mi bylo šest. Poprvé jsem lezl na malou skalku, která je v lese směrem na Novou Ves. Mám z toho i fotky, lezl jsem na ni v holínkách. Tenkrát jsem velmi zatoužil být horolezcem, protože mi to šlo. Na rozdíl od mého bráchy, který je sice starší, ale měl s lezením větší problémy, než já. První organizovaný horolezecký výstup na laně jsem měl na Drátníku. Já jsem už jako malý objížděl s kamarádem skály v okolí, měli jsme koloběžky, které jsme si sami udělali a na nich jsme objeli celou Vysočinu. Vždycky jsme někam přijeli a já jsem lezl sólo, což se mi i párkrát nevyplatilo. Teď, když si promítáme staré diapozitivy a vidím, jak visím pod vrcholem Pasecké skály, tak si říkám, že jsem byl odvážný.“

 

Jaké je lezení bez jištění?

„Je to hrozně rychlé, opravdu to odsejpá. Když je člověk na Drátníku a jistí se, tak pět nebo dokonce osm cest je opravdu hodně. A když leze sólo, tak je schopný vylézt za dopoledne všechny cesty a může jít domů. Taky jsem tak lezl, v podstatě mám na Drátníku a na Čtyřech palicích vylezeny všechny cesty bez jištění. Ale tenkrát jsem to víc uměl. Člověk to musí mít jak v rukách, tak v hlavě. A je to velké riziko.“

 

Rozdíl mezi našimi osmistovkami a světovými osmitisícovkami je ohromný…

„Já to vždycky přirovnávám k atletice. To, co se dělá na skalkách u nás je stovka a to, co dělám na osmitisícovkách, je maratón. Je tam potřeba jiná technika, jiná fyzička. Tady, když člověk vidí nějakou skálu, tak se na ni snaží vylézt tou nejobtížnější cestou. A když člověk ve výšce osmi tisíc metrů narazí na nějaký problém, tak hledá, jak ho obejít. Tam to prostě jinak nejde.“

 

Vy prý slavíte výstup na vrchol doutníkem, je to pravda?

„Na vrcholu v žádném případě ne, to bych nerozdýchal. Nebo možná rozdýchal, ale není na to čas, ani nálada. Ale dole, v základním táboře, si pak dám takzvaný „vrcholový doutník“. Tam si to člověk dovolí. Cigarety nekouřím vůbec, jediné, co si povoluju, jsou doutníčky na expedici. To je takový rituál.“

 

Máte nějakou oblíbenou značku?

„V podstatě nemám, ale byl jsem i na Kubě a něco na tom je, že Cohiba je značka opravdu kvalitní a skvělá. Určitě je to světová špička.“

 

Říkal jste, že na vrcholu nemáte na doutník čas. Já si představuji, že tam přijdete, zabodnete vlajku a odejdete. Je to tak?

„Kdybych to zjednodušil, tak skoro ano. Když se člověk dostane na vrchol osmitisícovky, tak je tak vyčerpaný, že těch emocí tam příliš není. Já se tam věnuju focení a filmování a mám vršek každé osmitisícovky zdokumentovaný. Jinak se tam jen člověk napije z termosky a šupne do sebe nějaký ionťák nebo gel, aby se dal do pořádku, a pak už následuje sestup. Na vrcholu spadne napětí – už konečně nemusím dál – ale na vrcholu cesta nekončí. Ta končí až dole, v táboře. Člověk musí umět se silami hospodařit tak, aby došel. Každý sportovec má svůj cíl, ale pro horolezce nesmí být cíl vrchol, musí to být návrat.“

 

Co zklamání?

„Ne pokaždé se daří. Jak v životě, tak na horách. Kromě K2, na které jsem byl čtyřikrát a nevylezl jsem ji ani jednou, tak všechny ostatní jsem vylezl.“

 

Jste přesvědčen, že ji ještě zdoláte?

„Budu se snažit, i když nevím kdy. Chtěl bych zdolat Korunu Himaláje, tedy všech čtrnáct tisícovek. Mám jich vylezených devět a rád bych je zkompletoval. A bez druhé nejvyšší hory světa to kompletní nebude.“

 

Letos do vaší sbírky tedy přibudou další dva vrcholy…

„Můžou a nemusí. Jsou to hory, tam člověk nikdy neví. Teď jsem měl dva krásné roky, kdy se dařilo. Během dvou let jsem vylezl na tři osmitisícovky. Ale stejně tak můžou nadejít dva tři roky, kdy nevylezu na žádnou. Nezáleží to pouze na vůli člověka, záleží to i na okolnostech, na počasí. Někdy se stane, že je všechno proti a nic nevyjde. Nepojedu na expedici s tím, že se vrátím a budu mít vylezených jedenáct osmitisícovek.“

 

Vraťme se ale zpět z nebeských výšin do našich malých poměrů. Žďárské vrchy mají čtrnáct osmistovek, zvládl jste je všechny?

„Všechny určitě ne. Náš bývalý oddíl pořádal výlety na osmistovky Žďárských vrchů, ale já jsem se toho nikdy nezúčastnil. V rámci tréninku samozřejmě mám některé z nich absolvované, ale rozhodně je nemám zkompletované.“

 

Jak se na expedicích stravujete?

„V základním táboře míváme vždycky místního kuchaře, který nám vaří standardně snídaně, obědy a večeře. Ve výškových táborech si vaříme sami. Tam už člověk ztrácí i chuť, takže většinou moc nejí. Vaříme si instantní polívky, hlavně kvůli rychlosti přípravy. Na cestě mezi tábory používám hodně vitamínové doplňky od firmy Enervit, což jsou věci, které požívají například cyklisti při Tour de France. Šetří žaludek, rychle se vstřebávají a nakopnou organismus k většímu výkonu.“

 

To vypadá jako zajímavá odtučňovací kůra.

„Jak se to vezme. Od výšky asi pět a půl tisíce metrů funguje tak zvaný katabolismus. Tělo nestačí zpracovávat to, co mu člověk dodá, ale jede na rezervy a začne sžírat vlastní bílkoviny, což znamená svalovou hmotu. Takže když se pak člověk vrátí, nemá svaly na rukou a na nohou, ale má pneumatiku okolo pasu, protože tuky tělo rozkládá až jako poslední. A když pak přijedu domů, tak mám chuť a hlad na všechno. Nastanou hody a zároveň se začíná tloustnout. Takových čtrnáct dní nemám vůbec náladu ani sílu nějak trénovat a jen jím a jím. Jako odtučňovací kůra to opravdu nefunguje. Mizí svaly a zůstává břicho. Výškové horolezectví nedělá pěkná těla.“

 

Říkal jste, že míváte domorodého kuchaře, nedělají vám jejich jídla problémy?

„Vím, kterým směrem směřujete a samozřejmě, že jo. Říká se, že lidé se dělí na ty, kteří průjem už měli, na ty, kteří ho mají a na ty, kteří ho teprve budou mít. Ale musím to zaťukat, poslední roky už takovéto problémy nemám. Trpěl jsem s tím, jako všichni ostatní, ale poslední dobou nic. Je to velký problém i při lezení. Nejenže je to otravné, ale strašně to oslabuje a dehydratace je pak ještě větší.“

 

Která vaše expedice byla nejdramatičtější?

„Vždycky se najdou nějaké dramatické situace. Pro mě bylo nejhorší, když jsem se zranil na K2 v roce 2007. Nakonec jsem letěl vrtulníkem ze základního tábora, měl jsem rozdrcený prst.“

Na kterou naopak nejraději vzpomínáte?

„Na všechny. Ten měsíc nebo dva, které tam člověk stráví, je přece jen kus života plný intenzivních zážitků.“

Radek Jaroš se chystá znovu vyrazit dobývat horské velikány. Letenky už jsou zakoupené, datum odjezdu je stanoveno. 5. června vyrazí skupina českých horolezců s Radkem Jarošem v čele pokořit další dvě osmitisícovky. Tak jim držme palce.