Se zvířaty je to úplně stejné jako s malými dětmi. Když je něco bolí, dají vám to sice jasně najevo, ale neřeknou vám, kde a co je trápí. A stejně jako děti, i zvířata mají svého speciálního lékaře.

 

Marie Dobrovolná je dobře známá lidem na Novoměstsku a Žďársku i jejich zvířecím kamarádům. „Léčím prakticky všechna zvířata, od myší, drobných potkanů, křečků a křečíků přes želvy, hady, kočky, psy a morčata až po krávy.“

 

Jako veterinářka určitě musíte mít vztah ke zvířatům. Ale co jako žena, nemáte nepříjemný pocit třeba z hadů, myší a podobných zvířat, které u něžného pohlaví zrovna nepatří k oblíbeným?

„Myší se rozhodně nebojím, jejich ošetřování je pro mne běžnou záležitostí. Hady dělá hlavně kolegyně, ale ošetřujeme pouze nejedovaté.“

 

Jak se vlastně léčí hadi?

„Většinou injekční formou. Těžko bychom je asi nutili polykat prášky. Ono už stačí, když se někdy musí nuceně krmit. Už to je poměrně velký nápor na majitele. Hadi často mívají dýchací problémy, tak jim musíme dělat stěry.“

 

Která zvířata léčíte vy osobně nejraději?

„Kočky, psy, morčata a králíky. Naopak hodně náročné a nevděčné je léčit koně. Tam se bohužel téměř vždycky vyskytne nějaká komplikace.“

 

 

Které největší zvíře jste léčila?

„Velblouda. Dokonce to byl cirkusový velbloud. To když tu hostoval Cirkus Berousek. V cirkusu se najde všechno možné a mnohdy se docela opotíme z toho, co chtějí všechno léčit. Naštěstí tehdy nešlo o žádnou exotickou nemoc, ale pouze o nedostatky ve výživě. Velbloudi pouze potřebovali doplnit vitamíny a minerální látky.“

 

Jak je to s vývojem veterinární medicíny, musíte se pořád učit další a další věci?

„To musím. Je to tak, že se ve veterinární medicíně během tří let obmění třicet až čtyřicet procent informací. Některá léčba je stejná, jako u lidí. Dnes se mnohem častěji používají při léčení zvířat také homeopatika. Ale do této léčby jsem nepronikla, léčím klasickou medicínou.“

 

Nejčastějšími domácími mazlíčky jsou psi a kočky. Jaký je mezi nimi rozdíl ve vztahu k člověku?

„Pes potřebuje mít pána a mít někde svůj teplý pelíšek. Přivítá vás, když přijdete domů, přijde vás olíznout, když zrovna nemáte náladu. Je to prostě kamarád. Kočka si přijde, když ona potřebuje. Ne vždycky se chce mazlit a je mnohem samostatnější. I manipulace ve veterinární ordinaci vyplývá z rozdílných povahových rysů.“

 

A jak je to s malými zvířaty, jako jsou myši, morčata nebo fretky, poznají vůbec svého pána?

„U myší si nejsem jistá, ty jsme měli doma a vždycky nám utekly. Fretky svého pána určitě poznají a morčata taky. Morčata doma máme a pokaždé, když přijdu domů a promluvím, tak hned pískají.“

 

Jaký je vlastně teď trend domácích mazlíčků?

„Módní trendy jsou zvláště patrné u pejsků. Končí boom malých plemen, jako jsou jorkšíři nebo čivavy a začínají se znovu vracet velká plemena, někdy exotická nebo málo známá. U koček jsou stále poměrně oblíbené britky, ale pomalu se začínají objevovat jiná exotická plemena.“

 

Plemen psů je bezpočet, jaké máte nejraději?

„Nejraději mám křížence. Bývají klidní a pohodoví. Ale v podstatě vůbec nezáleží na plemeni, mám ráda pejsky, kteří jsou hodní a vychovaní a se kterými není v ordinaci žádný problém. Pokud má pes šedesát kilo a já musím určovat diagnózu ze dvou metrů, protože na sebe nenechá sáhnout, pak nastává problém.“

 

Bývají vaši pacienti hodně rozmazlení?

„Někteří ano. Ale ve chvíli, když je pacient hodně rozmazlený, tak většinou pošleme majitele za dveře a v tu chvíli se pacient chová o dvě třídy líp. Je to stejné jako s malými dětmi. Jakmile nemá oporu v majiteli, tak se z rozmazlence stává normální zvířátko.“

 

Je nutné použít někdy násilí?

„Když vidím, že je připraven prokousnout mi ruku, tak mu navléknu náhubek. Jinak se to dá eliminovat tím, že pes ztratí psychickou podporu majitele. Občas se stane, že pes kousne a majitel ho za to dokonce pochválí. V tu chvíli nezbývá nic jiného, než páníčka strčit za dveře a pejskovi dát náhubek. S kočkami je to horší. Kočka, která se bojí, tak kouše a škrábe. Pak se jí snažíme domluvit, ať škrábe stůl a ne nás. A občas musíme použít sedativum.“

Někteří lidé se prý o léčbu svých mazlíčků pokouší raději sami…

„To je pravda, často jim dokonce majitelé způsobí otravu tím, že je nacpou větším množstvím ibalginu, paralenu a jiných léků. My pak řešíme následky.“

 

O kočce se říká, že má devět životů, je to pravda?

„Jak se to vezme. Dá se říct, že z některých velmi těžkých úrazů se dokážou vylízat, když jim alespoň trošku pomůžeme. Ale naopak je trápí velké množství virových chorob.“

 

Někteří majitelé chovných stanic tvrdí, že jejich psi jsou vhodní i pro alergiky. Je to pravda?

„Nemyslím si to. Pokud je to třeba naháč, tak nepouští chlupy, ale stejně se z něj odlupují šupiny kůže. U některých plemen také chovatelé tvrdí, že pes má vlasy a ne chlupy, ale není to pravda. Tady hraje roli spíš psychická složka. Když věřím tomu, že můj pes mi alergii nezpůsobí a řeknu si, že na něj nejsem alergická, tak na něj alergická nebudu. V tomto případě je ale pak jedno, o jaké plemeno jde. A každý pes taky ztrácí chlupy, žádný není nelínavý, jak se o některých traduje.“

 

Jak je to s andulkami a papoušky, ty taky léčíte?

„Taky, i když komplikovanější případy posílám do Brna. Sice se snažím, abych nezaostávala, ale v Brně je pro ptáky specializovaná klinika. Když si nevím rady, odkazuju majitele opeřenců raději tam.“

 

Nevyhýbáte se ani operacím, co všechno se dá v malé veterinární ambulanci zvládnout?

„Základem kastrace, to znamená sterilizace koček, kocourů, psů a fenek. Dále jsou to operace očních víček, drobných ran a abscesů, análních žlázek, odstraňování různých nádorů a další.“

 

Zmínila jste i kastraci. Jak je to s kastrací polodivokých koček? Některá města jsou prý ochotna ji platit?

„To je třeba příklad Žďáru nad Sázavou. Bohudíky žďárská radnice kastrace polodivokých koček platí. A je to dobře, protože jinak by tu byla spousta koťat na ulici. Byla bych vděčná, kdyby se to dělo i v jiných městech, protože v podstatě to děláme za minimální náklady a efekt se dostaví už následující rok.“

 

Co týraná zvířata?

„Taky se s nimi setkáváme a většinou je to jen špička ledovce. Je to stejné, jako domácí násilí. Spousta toho není vidět. K nám se většinou dostanou jen ty případy, kdy dojde k vážné újmě na zdraví, případně smrti. Občas mě zarazí, kdo je schopen týrat zvíře. A je úplně jedno, o jaké zvíře jde. Setkala jsem se s utýraným křečkem, kterému chlapeček ustřihl nohu, protože ho při týrání kousl. Pak jsme se setkali se skoro utýraným králíčkem, s ním si zase „pohrála“ holčička. Naštěstí jsou tyto případy postižitelné, trestní zákoník na to pamatuje.“

 

Pojďme na závěr od vážných a smutných věcí k něčemu veselejším. Zajímavých zážitků se zvířaty máte určitě plno.

„Měli jsme tu jeden kuriózní případ. Volala nás paní na odchyt kočky, kterou prý někdo zavřel ve sklepě. Ale už když paní volala a říkala, že je to „divná“ kočka, tak mi bylo jasné, že tu něco nehraje. Přece jen jsem ale do sklepa šla a na trubkách od topení ležel mýval. Jen se na mě podíval a v tu ránu byl pryč. Takže ve Žďáře někde bydlí mýval.“