Harmonika a její sestra heligonka jsou úžasné hudební nástroje. Samy totiž dokážou nahradit celou kapelu. Je s nimi veselo i smutno, a když to na ně někdo opravdu umí, pak je to pastva pro uši.
„Jako chlapec jsem se učil hrát na dechový nástroj. Dechovky byly kdysi zvané na všechny svatby, pohřby a jiné události. Ale bylo to taky dost drahé. Když si někdo pozval čtrnáct či patnáct hudebníků, tak to nevyšlo nijak levně. Vzestup harmonik byl hlavně za války, tehdy si nikdo nemohl objednat nějakou velkou muziku a lidé si chtěli zatančit, i když to bylo zakázané,“ vzpomíná heligonkář Vladimír Zítka z Rozsoch.
Rozdíl mezi harmonikou a heligonkou je podle nás laiků hlavně ve vizáži. Co je malé, to je heligonka. Ale sami hudebníci na to mají zcela jiný názor: „Heligonka je založena na tom, že když táhnete ven, tak vám stejná klapka vytváří úplně jiný tón, než když tlačíte dovnitř. My jsme se na to naučili tak jaksi škubat a cukat, ale ono to není potřeba. Tehdy ale školy nebyly, všechno jsme se učili sami. Typická harmonika nebo také akordeon, to už je o něčem jiném. Je to něco podobného jako klavír. A má velký rozsah. Když máte dvouřadovou heligonku, tak ta je tvořena ve dvou stupnicích. Třířadová je ve třech stupnicích. Harmonika má stupnic více. Má mnohem větší rozsah,“ vysvětluje majitel pěti dvou a jedné třířadové heligonky.
Bývalý klarinetista, který v šestnácti letech přesedlal na zcela jiný nástroj, přiznává, že všechno na heligonku zahrát nedokáže: „Když jsem byl v Rumunsku, tak po mě chtěli zahrát jeden Straussův valčík a to jsem musel vzdát, protože to bych nezahrál. Na harmoniku se to dá zahrát, ale heligonka má omezený počet půltónů. Je to primitivnější hudební nástroj.“
Se svou kamarádkou heligonkou procestoval pan Zítka nejen naši republiku. Velmi rád vzpomíná na už zmiňované Rumunsko: „To tehdy bývalý ředitel zemědělské školy pan Kořista domluvil, že tam zahrajeme v kavárně u Černého moře. Hoteliér to s radostí přijmul a my jsme šli hrát. Naše lidové písničky se jim moc líbily. Tehdy ale letěla Kaťuša a Rusové ji chtěli zahrát. Nám to moc nešlo a oni se rozzlobili tak, že jsme nakonec odtamtud museli utéct. Chudák ten, kdo utíkal s bubnem, my ostatní jsme se brankou protáhli celkem snadno, ale on měl velké problémy. Druhý den se po celém městečku povídalo, že v kavárně hrál cirkus Humberto, který tam zrovna hostoval. Ale nejkrásnější a nejhlubší zážitek jsem měl u nás. Když jsem byl na setkání harmonikářů v Osíku u Litomyšle, tak tam přišel takový stařeček, bylo mu skoro devadesát let. My jsme každý hráli tři písničky a on povídá: „Já vám zahraju pouze jednu jedinou, protože už jsem starý. Ale zahrám vám takovou, kterou jsem hrál na foukací harmoniku v koncentračním táboře.“ A začal „vy český mámy…“ a my jsme všichni plakali. Všichni.“
Setkání harmonikářů se pomalu stává v mnohých městech a vesnicích žádanou tradicí. A sami harmonikáři na tyto akce jezdí nesmírně rádi. Pravidelně se jich schází více než tři desítky. „Většinou jsou to všichni kamarádi. My to ctíme tak, jako třeba řemeslníci své cechy. Dříve jsme se setkávali jen v létě, ale teď už jezdíme i v zimě. Teď 20. března bude například setkání v Blažkově. Ono je to tak. Když chcete na vesnici udělat lidem zábavu a zazpívat a zahrát jim pěknou českou písničku a nemáte na to peníze, pozvete si harmonikáře. Oni pojedou třeba sto kilometrů, aby si mohli zahrát a zazpívat. A stačí jim jen párek, hořčice a rohlík, jsou spokojeni. A jsou rádi, že je někdo poslouchá. A to je krásné.“
Harmonika si své místo na slunci našla i dnes, v době, kdy nechodíme my za zábavou, ale většinou ona za námi. „Na naše setkání chodívá spousta lidí a nejen těch starších. I mezi námi je hodně mladých harmonikářů, kteří jsou úspěšní a velice žádaní. Ale chce to brát poctivě a nešidit hudbu. Když mezi nás přijde nějaký cizinec, tak vyžaduje pouze naši českou písničku. Pamatuju jednoho Angličana, když jsme hráli v Hlubokém u Víru. Zahráli jsme mu „Škoda lásky“ a dal nám krásný patrový dort. Byl naprosto nadšený, naše česká písnička je úžasná a my bychom si jí měli více vážit.“
