Na místě dnešního rybníka Medlova stávalo kdysi pradávno stejnojmenné městečko. Oproti okolním vesničkám bylo poměrně bohaté, zdejší statky jen kvetly a dokonce i na medlovském kostele vyzváněly stříbrné zvony.

Medlovští byli pyšní na své bohatství, ale pýcha vždy předchází pád. Město se najednou propadlo a namísto něj tady vznikl veliký rybník. Staré báby si ale povídaly, že ještě před tím, než se městečko propadlo, nabádal zdejší rychtář ostatní, aby se svým bohatstvím tolik nechlubili, že to určitě špatně dopadne. Oni na něj však nedbali a tak rychtář, který tušil, že městečko postihne něco zlého, vzal všechno své zlato a stříbro a dokonce i bohatství z obecní pokladnice a ukryl je do hlubin země pod Paseckou skálou. Trvalo mu to tři dny a tři noci, než to spolu se svým pacholkem odnosil a schoval. Život mu to ale nezachránilo. Zmizel spolu s městečkem.

Na poklad, který Pasecká skála ukrývá, se ale nezapomnělo. Zvláště za dlouhých zimních večerů, kdy nebylo co dělat, se vypravovalo skoro v každé zachumelené chaloupce o množství zlata a stříbra, které je pod ní zakopáno.

Franta, pacholek z Rokytna, měl takové povídání obzvláště rád. Jakmile někdo začal o pokladu, už mu očima doslova na rtech visel, ani nedutal. Pověstí o ukrytých pokladech bylo více a tak si Franta dal dvě a dvě dohromady a řekl si: „Země vydává své poklady na Velký pátek. Přesně v ten den půjdu na Paseckou skálu a poklad si domů odnesu.“

A jak řekl, tak udělal. Místo aby se na Velký pátek postil, pořádně se najedl, to aby v noci na něj hlad nepřišel a nakonec se večer ještě důkladně kořalkou v hospodě posilnil. Dokonce si jednu lahvinku do kapsy strčil. Noc byla temná, měsíc nesvítil a tak cesta k Pasecké skále nebyla nijak příjemná. Frantu ale v břichu hřála kořalka a na cestu mu svítila lucerna, kterou si vzal s sebou. Klopýtal přes kořeny a prodíral se hustým lesem dál a dál.

Konečně se proti němu pozvedla šedivá stěna Pasecké skály. Franta si ještě jednou na kuráž pořádně přihnul z láhve, kterou si nesl s sebou a pevným hlasem zvolal: „Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Jen vítr začal skučet ve větvích stromů. Franta tedy zvolal znovu: „Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Skála opět zlověstně mlčela. Ke skučícímu větru se ale přidal vytrvalý déšť, který čím dál vyděšenějšího Frantu bičoval proudy vody.

Po chvíli si Franta dodal odvahy do třetice a už trochu roztřeseným hlasem zvolal: „Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Z nebe se ozval hrom a oblohu pročísl rudozlatý blesk. Strom, pod kterým Franta stál, vzplál jasným plamenem. Ze všech stran se začalo ozývat vytí, skučení a řev.

To už Franta na nic nečekal, vzal nohy na ramena a pelášil, co mu síly stačily. Z posledních sil doběhl k první rokytenské chaloupce a bez dechu zabušil na dveře. Ty se vzápětí otevřely a Franta, celý vyděšený, vpadl dovnitř. Dlouho, předlouho z něho chalupník dostával, cože se mu vlastně stalo.

Na druhý den si už o jeho cestě za pokladem štěbetali i vrabci na střeše. Franta na ukryté zlato a stříbro už nikdy ani nepomyslel a na Velký pátek se pokaždé důkladně postil. A Pasecká skála? Ta střeží své tajemství dodnes.