Tvor nenáviděný i obdivovaný. Většinou se jich štítíme a jdeme jim raději z cesty. Přesto jsme právě my, lidé, jejich největšími nepřáteli.

V mnohém se od nás liší. Samice bývají o mnoho větší než samci. Na jednu samičku připadá ve volné přírodě hned několik nápadníků. Ti se ovšem ke své vyvolené nechovají nijak galantně. Prostě jí skočí na hřbet a nechají se nést až k vodě, kde dochází k rozmnožování. Občas se stane, že se na jednu ropuší krasavici naskládá více samců. Jejich vášnivé objetí (které by se dalo spíše nazvat skupinovým znásilněním) jí pak může způsobit nepříjemnou smrt utopením. Pokud však proběhne vše tak, jak má, samička naklade do vody vajíčka a samec je oplodní. A po dvanácti dnech se z nich vylíhnou černé žabí miminka – pulci.

Další zvláštností těchto tajuplných tvorů je, že občas může u samečka dojít ke změně pohlaví a přeměnu v matku. A mohou pak dokonce zplodit vajíčka, ze kterých se vylíhnou zdraví jedinci.

Na zadních nohou mají ropuchy prsty spojené plovací blanou. Snad největší odpor v nás vzbuzuje jejich bradavičnatá kůže. Za ušima mají příušní jedové žlázy, které v případě nebezpečí vylučují dráždivý sekret. Ten může u predátora vyvolat vyrážku a křeče. Stejný obsah dokážou při stlačení vyloučit i bradavice na kůži ropuchy.

Dříve byly ropuchy pokládány za tvory nečisté, ba dokonce ďábelské. Podle mnoha pověr byly také příčinou mnoha nemocí, ať už šlo o člověka, či o dobytek. Nejednou je lidé vhazovali do plamenů, aby svá obydlí očistili od jejich zlé moci.

To čarodějnice prý naopak bývaly s ropuchami jedna ruka. Velmi často je využívaly i jako ingredience vhodné pro přípravu lektvarů, tedy alespoň některou z částí jejich těla. Oblíbené bývalo například ropuší srdce. Ale čarodějnice měly ropuchy nejen k tomu, aby s jejich pomocí připravily kouzelné nápoje. Tito, pro jiné odporní tvorové, bývali i jejich domácími mazlíčky.

Ropucha také může podle některých pověr přivodit lásku. Tak například pokud se chce dívka vdát, musí si v kostele nabrat do úst svěcenou vodu a tu pak vyplivnout před ropuchu. Jakmile žába vodu spolyká, ženich přijde co nevidět. K přípravě nápoje lásky je zase zapotřebí ropuší krve. A pokud se dívka pohádá se svým milencem, měla by do vína namočit ropuší kost a dát mu ho vypít. Na hádku prý zapomene jako na smrt.

Dnes už těmto pověrám a mýtům uvěří jen málokdo. Ale i přes to, co všechno o ropuchách známe a víme, zůstávají pro nás i nadále tajemné. Nemusíme je zrovna milovat, ale měli bychom jim alespoň zachovat právo na život. Zvláště teď, když oslepené láskou putují k vodě. Tam, kam je táhne jejich žabí srdce.