Už pošesté se ve Státním okresním archivu Žďár nad Sázavou setkali obecní kronikáři. Právě pro ně je jakékoliv získávání nových informací nesmírně cenné a důležité.

„Při setkáních se nevěnujeme metodické pomoci, tu si může každý kronikář domluvit individuálně, ale spíš seznamujeme kronikáře s tím, co v archivu mohou najít. Letošní setkání má téma správní vývoj obcí. Pojednává tedy o příslušnosti obcí k jednotlivým panstvím a od roku 1850 k nově zřízeným obvodům státních úřadů. Kronikáři se tedy dozví něco o historii a funkci vrchnostenských úřadů, okresních hejtmanství či okresních národních výborů a samozřejmě i o dokumentech, které z jejich činnost vzešly a jež jsou uloženy právě v archivech,“ říká pracovník okresního archivu Vít Křesadlo.

Žďárský archiv navštíví v tomto období okolo padesáti kronikářů, které je nutné rozdělit do čtyř termínů. Někteří z nich chodí pravidelně rok co rok, ale objevují se tu i zbrusu nové tváře. „Máme tu především kronikáře ze Žďárska, ale v posledních letech jsme začali oslovovat i Velkomeziříčsko. A hlásí se nám stále noví zájemci,“ pochvaluje si archivář. Kromě kronikářů samotných zavítají do archivu i zástupci obcí, které uvažují o založení nové obecní kroniky.

Historie kronikářů u nás je sice prastará, ale největší boom v tomto oboru začal až po roce 1920. Tehdy byl vydán vůbec první zákon nařizující vedení obecních kronik. Svůj podíl na rozmachu kronikářství mělo i momentální nadšení nad vznikem nového Československého státu. „Tehdy se kroniky nejen začaly vést, ale dokonce byly i pravidelně kontrolovány. Tento úkol připadl okresním školním inspektorům. A byly pořádány i časté kronikářské kurzy. Po roce 1948 postupně docházelo k integraci obcí a vytváření společných národních výborů. Psaní kroniky v některých menších obcích bylo tak násilně přerušeno. Teď už se k tomu obce velmi těžko vracejí,“ popisuje vývoj kronikářství u nás Vít Křesadlo.

Vedení obecní kroniky je sice dané zákonem, na druhou stranu ale předpisy opomněly uložit jakoukoliv sankci za nesplnění této povinnosti. Je tedy čistě na uvážení představitelů obcí a měst zda mít či nemít obecní kroniku. Největší problém je sehnat ochotného člověka, který by se tohoto úkolu ujal.

Obec Javorek už ale pár let svého kronikáře má. Je jím Emil Žák, který zdejší obecní kroniku píše už od roku 1970. Poprvé se v Javorku objevila kronika v podobě pamětní knihy místní školy a obce. „Prvním kronikářem byl řídící učitel Kozák v roce 1882. Pak pokračoval řídící Chroust do roku 1910, dále byla kronika vedena do roku 1923 Bohuslavem Vraspírem, který byl i starostou obce. Pak jako kronikářka nastoupila paní učitelka Kubíková a její zápisy pokračují až do roku 1939. Od té doby byla kronika mrtvá. A to až do dne, kdy jsem ji začal vést já.“

Život malé vesničky se stovkou obyvatel není příliš bohatý na významné události. Přesto je tu mnoho témat, které jsou hodny záznamu, což potvrzují i slova kronikáře. „Snažím se zaznamenat celkovou proměnu naší obce. Dědina pomalu dostává naprosto jinou tvář a nejde pouze o to, že jsou některé domy přestavěny, jiné zbourány a další zase postaveny. Hrozně se změnily třeba předzahrádky. Kronikář kdysi psal o tom, že zahrádka byla na hlavatici. Pak, když byla nouze o krmení, tak byla zasázena do posledního místečka bramborem. Poté nastoupily květinky a po květinkách přišel trávník. A člověk se až diví, na jaký kousek se lidem vyplatí zakoupit si sekačku. Není to sice nic světoborného, ale určitě si mnozí pamětníci při čtení zapsaných řádků rádi vzpomenou, jak vesnička vypadala dříve.“

Zápisy v kronice značně závisí na povolání, vzdělání a všeobecném přehledu kronikáře. A nesmíme zapomenout ani na nadšení a zapálení pro věc. Někdo se omezí na strohých pár vět, jiný se snaží postihnout široké spektrum událostí v životě obci. To je i případ Emila Žáka. „Snažím se, aby tam bylo všechno, čím dědina žije a jak se mění. Počasí, příroda, události, které se ten rok odehrály, kulturní i sportovní život v obci. Zápis musí vystihovat všechno, co obec v minulém roce prožila. Dodnes máme kroniku psanou ručně, zatím jsme se nepřiklonili k její elektronické podobě, i když mnozí už mají své zápisy zveřejněny na internetu. Já jsem ale příznivcem ručně psané kroniky. Má to své kouzlo. A podle mého názoru, některé věci, co jsou veřejně přístupné kdykoliv a komukoliv, ztrácí tak trochu na půvabu i na ceně.“

Ručně psané kroniky opravdu nejsou k dispozici každému. Ty starší jsou uloženy v archivu a ty současné si kronikáři střeží, jako oko v hlavě. Půjčují je pouze ke zvláštním účelům, jako jsou například tolik oblíbené srazy rodáků. Vždyť kronika není jenom svědkem historie života jedné obce. Představuje i mravenčí pilnou práci člověka, který se o ni stará. A věřte, že to není úkol jednoduchý.