Už po čtvrté se sešli nositelé příjmení Slonek – Slonková. Poprvé se tak stalo v roce 1976 a stejně jako nyní byla hlavními organizátory rodina Slonků z Nového Města na Moravě.

Příjmení Slonek není tak časté, jako například Novák, který v českých statistikách po dlouhá léta suverénně vede. Přesto i jich je stále dost. „Hledali jsme je hlavně v telefonním seznamu. Psali jsme pozvánky do Vídně i do Budapešti. Pozvali jsme jich asi sto padesát a přijeli téměř všichni,“ říká hlavní organizátor Milan Slonek.

V České republice je Slonkových více než čtyři stovky. Majitelů příjmení Slonek je ale jen okolo dvou set. „Vysvětlujeme si to tím, že je tady ještě Slonek a Slonka. A manželka od Slonka i od Slonky je Slonková. A ty už se počítají,“ uvažuje další ze Slonků, Jiří.

Na sraz přijeli kromě těch domácích, novoměstských i Slonkovi z Brna, ze Znojma, z Olomouce, ze Šternberka i z Prahy. „U Znojma v Hlubokých Mašůvkách je také doupě Slonků, tam jich je asi sto. Ale ten, se kterým jsem byl ve styku, Ferdinand Slonek, před nedávnem zemřel. Ostatní bychom rádi poznali, někteří dokonce přijeli,“ pochvaluje si Vlastimil Slonek.

Ne všichni se znali, ale každý příchozí okamžitě přistupoval ke stromu života novoměstské rodiny Slonků, aby se podíval, zda některý z  předků nepochází z jeho větví. Autorem stromu života je Jiří Slonek, který ví o Sloncích prakticky všechno: „Jak toto příjmení vzniklo, se zatím můžeme jen dohadovat, ale vůbec první zmínku máme z roku 1423, kdy Jan Slonek ze Sedlce dělal garanta míru mezi Husitskou Sušicí a Rožmberkama. Pak je dlouho pauza. Poté se dostáváme na Javorek, kde se roku v sedmnáctém století objevuje Matěj Slonek. Od něj pravděpodobně pochází celý tady ten vysočanský rod, který se přes Koníkov, Kadov a Rokytno se dostal až do Nového Města na Moravě a Jimramova. Nejvíce Slonků je teď pravděpodobně v Novém Městě na Moravě, ale nepočítal jsem to. Jeden z prvních tu byl Adolf Slonek, který pocházel původně z Rokytna číslo devět.“ A jeden z nejstarších Slonků, šestaosmdesátiletý Vlastimil dodává: „Když skončily hutě na Kadově, tak tam bylo ještě asi pět rodin Slonků. Dokonce se tam dodneška říká „Na Slonkovně“ v čísle deset.“

Každý účastník sjezdu byl ihned označen dřevěnou cedulkou s vyobrazením dvou slonů, mezi nimiž se nachází písmeno B a pod nimi nápis Harus. „To bývala kvalitativní značka, kterou jsme vypalovali dospod na špici lyží. Ti sloni, to jsou bratři Slonkové – Adolf a Antonín, kteří spolu vlastnili firmu. B znamená bratři. A Harus bylo podle kopce Harusáku v Novém Městě na Moravě. Lepší lyže nesly označení Harus speciál. Ale dnes všem vysvětlujeme, že to znamená Hlavně Atraktivní Rušný Sjezd,“ usmívá se Vlastimil Slonek.

Nejmladší účastnici sjezdu – Terezku Slonkovou z Prahy – více než rozvětvené příbuzenstvo zajímal vlastní kočárek. Zato nejstarší – Libuše Slonková – si měla s každým co povídat. Setkání Slonků bylo rušné a veselé. A jak se všichni shodli, zcela jistě nebylo poslední.