Setkání s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou je velmi příjemné. Nejen proto, že tato dáma je opravdu velkou osobností, ale také z toho důvodu, že si dokáže dělat neustále legraci. A to hlavně ze sebe.

Snad mi odpustí, když prozradím, že rok jejího narození je 1935. I když by se dalo říct, že je to „dáma v letech“, neustále srší energií a dobrou náladou, kterou by jí mohly závidět leckteré mladší ročníky. Pouze v jednom jediném zklamala. Nechtěla se nechat fotit. „Vždyť nejsem učesaná, podívejte se, jak vypadám,“ bránila se. A nepomohlo ani dlouhé přemlouvání, přestože, dle mínění ostatních, vypadala opravdu skvěle.

Paní Ivanko, vy pocházíte z umělecké rodiny, váš otec byl hudební skladatel a dirigent Antonín Devátý. Máte i vy hudební nadání?

„Já jsem ta kovářova kobyla, která chodí bosa. Zpívat neumím. Léta jsem chodila na klavír, naprosto zbytečně. A neochotně. Tatínek se po této stránce u mne žádných radostí nedočkal.“

 Vy jste dětství prožila v Chrudimi a v Brně, jedenáctiletku vystudovala v Plzni, na mě to dělá takový dojem, že jste s rodinou nikde dlouho nepobyli.

„Já jsem chodila do tolika škol, že si to ani sama neumím spočítat. Do první třídy jsem začala chodit v Brně. Druhou a třetí jsem absolvovala v Chrudimi, tam mě dali rodiče k babičce, že se u ní budu mít dobře, protože měla zahradu a zvířectvo. Pak jsem se vrátila do Brna. Chodila jsem tam do několika dalších škol. Poté se tatínek stal šéfem rozhlasového orchestru v Plzni a já byla v šestnácti letech vyrvána od kamarádek a první lásky. Dostudovala jsem v Plzni. V Plzni jsem i maturovala. A pak jsem šla do Prahy. Pochodila jsem spoustu škol. A všechny s výborným prospěchem.“

Teď už jste Pražačka?

„Já jsem se v Praze narodila. Ale dětství jsem prožila převážně v Brně, kde se mi strašně líbilo. A na Moravě vůbec.“

Svou letošní dovolenou trávíte na Vysočině, ubytovala jste se v Hotelu Rokytno. Jak jste se dostala právě sem?

„Já jsem se sem dostala přes přítelkyni, která bydlí na stejném místě, jako já mám chalupu po rodičích. Ona je velká turistka a chodkyně. To já zase až ta velká turistka nejsem. A přece ráda s někým chodím, třeba do lesa. Ale tam každý jen krmí králíky a sedí doma a já jsem tam taková opuštěná. Tahle moje přítelkyně mi jednou říkala, že sem velice ráda jezdí, že to tady miluje a že by mi to jednou taky ráda ukázala. Letos už jsem byla v zimě na horách v Krkonoších a teď jsem si darovala Vysočinu. V pátek jsem měla svátek, takže jsem si ji vlastně darovala k svátku.“

A jak se vám tu líbilo?

„Bylo to tady bezvadné. Chodily jsme s přítelkyní takovými úvozovými cestami, po jakých jsem už léta nešla. Je tu nádherně. Tatínek byl ze Skutče a maminka z Chrudimi. A to jsem pořád doma slyšela „Polička, Hlinsko a Kameničky“, takže tu Vysočinu mám tak nějak v sobě. Taky si pamatuju, že jsme s rodiči byli na Devíti skalách. A tam to bylo taky nádherné.“

Na co budete nejvíce vzpomínat?

„Výlety se mi líbily všechny. Třeba na Fryšavě mě strašně dojalo, že tam má pamětní desku listonoš pan Rudolf Smolka, který dvaačtyřicet let byl listonošem a ujel na kole dvě stě tisíc kilometrů. Oni mu na budovu pošty dali pamětní desku a já jsem se tam úplně rozbrečela. Mě to přišlo tak krásné a milé… Jinak jsme byli dvakrát na Medlově, na Třech Studních, ve Sněžném, v Novém Městě na Moravě… Vyšli jsme si na Paseckou skálu a pak jsme šli pěšky zase do Maršovic na rychtu na oběd. Tak je vidět, že zas taková padavka nejsem.“

 Zřejmě to máte v genech, když vaše maminka až do pozdního věku cvičila jógu.

„Do devadesáti. A do pětaosmdesáti chodila na běžky. Maminka byla kadet. Ona už pak chodila na jógu zadarmo, protože ji tam měli jako reklamu. Taky měla stále nádhernou postavu. A nohy bez jediné křečové žíly. Nejkrásnější byla, když se vdávala a ono jí to dlouho vydrželo. Byla hezčí, než já.“

Vy jste hrála v divadle, ve filmu, v televizi, pracovala jste v rozhlase i v dabingu. Co vás v těchto profesích nejvíce bavilo?

V divadle jsem hrála raději komedie. To jsem byla ve svém živlu. V dabingu byla asi moje největší role „slečna Marplová“. Dvanáct dílů. To byla krásná práce. Jsem ráda, že nedělám telenovely. Chci dělat něco pořádného a dělat to dobře. V rádiu jsem dělala strašně ráda. Ona je to taková čistá práce. Nemusíte se pořád něčím patlat, nemusíte si brát šněrovačku. Hezky si stojíte, čtete a pracujete. Film jsem moc ráda neměla. Užila jsem si u něj mnoho zimy. Můj první film byl „V proudech“ a tam nás pořád máčeli v Dunajci. Hrála jsem tam s Robertem Hosseinem a Marynou Vladyovou. Nejsem žádný troškař. Ale byla nám tam tak strašná zima. Mám fotku, jak pijeme čaj s rumem. Dávala nám ho produkce, protože jsme byli strašně zmrzlí. Bylo to o zdraví. Pak jsem hrála v „Mstiteli“, tam jsem jako byla v hanbinci a v ateliérech byla taky strašná zima. Ale televizi jsem měla ráda. Hlavně pohádky.“

V poslední době ale u vás převažuje jiná profese.

„Teď píšu knihy. Mám jich už jedenáct, teď mi vyjde dvanáctá. Při každé knize jsem přesvědčena, že nic tak hloupého jsem ještě nenapsala. Pak ale začnu dostávat dopisy, jak je to úžasné. A tak třeba po roce si tu knihu zase vezmu do ruky a s velkou nedůvěrou ji čtu a hledám, cože je na tom vlastně tak úžasného. A pak si říkám: „Ty jsi dobrá, Devátá, jak tě mohlo tohleto vůbec napadnout?“ Ale při příští knize jsem zase přesvědčena, že nic tak hloupého jsem ještě nenapsala. A když jdu k nakladatelce a dávám ji rukopis, tak ji předem upozorňuju, že je to děsně hloupé. To nikdo jiný nedělá.“

Zmínila jste, že vám vyjde dvanáctá kniha. Kdy ji najdeme na pultech knihkupectví a o čem bude?

„Před prázdninami, aby si ji lidé mohli kupovat na dovolenou. Podle mého je taková uchvátaná. Nestačila jsem ji vyzdobit. Myslela jsem, že to bude až v září. Bude se jmenovat „Mezi nebem a peklem“ po velkém dohadování s paní nakladatelkou. Neprozřetelně jsem před ní řekla, že jedna z kapitol se jmenuje „Žena v sedmém nebi“. A ona chtěla, aby se to jmenovalo „V sedmém nebi“. Ale já jsem jí říkala: „To nejde, až to přečteš, tak to sama pochopíš. To je spíš o pekle, než o nebi. Vždyť lidi řeknou, že jsem je podvedla.“ A tak jsme se nakonec dohodli na kompromisu. Je to o ženských. Žena v kuchyni, v ložnici, v rozpacích, v časové tísni, na pranýři, v koupelně, prostě všechno jsem tam zařadila a končí to sedmým nebem. Ale týká se to i mužů. Není to jenom o ženách. Nejsem žádná Němcová, ale lidi se určitě pobaví.“

Vy jste známá tím, že vůbec nepoužíváte psací stroj ani počítač, že všechno píšete rukou.

„To ano. Teď už to dokonce došlo tak daleko, že jsem dostala přepisovačku, které jsem text diktovala. Já píšu rukou strašně ráda. A dokonce jsem před nedávnem četla o dvou úžasně slavných spisovatelích, kteří také psali rukou a svorně vypovídali, že mají pocit, že píšou přímo čtenáři. Chápete? Je to takové strašně důvěrné. A jsem taky strašně ráda, že mám v sobě dar humoru. Představte si, že bych psala poezii. To bych umřela hlady.“

Co vlastně čte spisovatelka?

„Já čtu všechno, snad kromě sci-fi a špionážních detektivek. To mě srdečně nebaví. Tady na Rokytně jsem si musela knihu vypůjčit. Měla jsem jednu s sebou, tu jsem přečetla hned. Pak jsem přelouskala osm časopisů, vyluštila křížovky a teď jsem loudila o další knihu. Oblíbeného autora ale žádného nemám.“

 

A ještě možná poslední otázku. Co si z Vysočiny odvezete?

„Krásné vzpomínky. Po celou dobu nám nezapršelo, na výlety bylo skvělé počasí. Nádherné to tu bylo.  Jestli budu moct, tak se sem určitě zase vrátím.“