Vysočina, to je především nádherná krajina. Malebná údolí s modrými hladinami rybníků, hluboké lesy, polní cesty lemované všudypřítomnými jeřabinami… Je pastvou pro oči a rájem malířů. Vždy byla a stále je zemí zaslíbenou především pro krajináře.

Helena Puchýřová má malířství v genech. Její otec, Bohumil Puchýř, započal slavnou rodinnou éru malířů. Helena Puchýřová pokračuje v jeho stopách.

Jak to s vámi bylo v dětství? Malovala jste ráda?

„Ano, moc. Malovala jsem pořád, nejdříve to odnesly knížky. Všechny prázdné stránky (tzv. vakanty) jsem v nich pomalovala. Byly to jednoduché obrázky, ale hodně barevné. Třeba na oblečení jsem pokaždé vystřídala všechny barvy. Dodnes si pamatuju, že mi maminka říkala: „Takhle se nikdo neoblíká. Možná někde v Americe, ale tady ne.“

Jak vám šlo malování ve škole?

„Jedničku jsem měla vždycky. Ale hned v první třídě jsem se při kreslení ponaučila, že chytračit se nevyplácí. Spoléhala jsem se, že některé výtvarné pomůcky si můžu půjčit od otce, který měl kabinet kreslení ve stejné budově gymnázia, a tak jsem s sebou neměla například nůžky potřebné pro takové jednoduché koláže. Otce jsem o přestávce nenašla a výkres jsem pak v hodině nedokončila. Pamatuji se, že moje žlutá kačenka na výkrese neměla proto vystřižené a nalepené nožičky a hned jsem měla horší známku. Aspoň ale můžu říct, že jsem neměla žádnou protekci, ani jsem na ni nespoléhala. Dokonce na jednu moji nedávnou vernisáž pak jeden z mých učitelů výtvarné výchovy přišel. Už jsem ho nepoznala, bývával to takový černý fešák, sympatický také tím, že hrával na housle a teď už to byl starší prošedivělý pán. Ale přihlásil se ke mně. Pamatuji se, že napřed jsem se v jeho hodinách chovala neukázněně. Nejspíš jako zkušený pedagog pochopil, že jsem jen na sebe chtěla upozornit, ale celkem brzo jsem se srovnala a pak jsme spolu dobře vycházeli. Vždycky jsem v jeho hodinách sbírala výkresy. Jednou jsme malovali vycpaného ptáka. A já jsem to namalovala půlce třídy. A na ten svůj výkres jsem pak nakonec měla málo času a dostala dvojku, protože jsem nedodržela poměr tělíčka a ocasu. Tenkrát jsem se cítila ukřivděná, ale samozřejmě měl pravdu. Vedle mne seděla spolužačka Lída, která asi před dvěma roky se se mnou chtěla zase po letech vidět a přišla na mou výstavu v Brně - Řečkovicích. A teprve tam mne překvapila, když zavzpomínala, jak jsem jí pomáhala s výkresy a ten ptáček, co jsem jí tehdy taky namalovala, se jí tak líbil, že výkres neodevzdala a nechala si ho. A pořád ten obrázek měla. Až před nedávnem přišel její vnuk a povídá: „Babi dej mi to, já si ten obrázek domaluju a odevzdám.“ Tak to byl vlastně můj první umělecký úspěch na základní škole.“

Jezdívala jste malovat i s tatínkem?

„Často. Já jsem s ním jezdívala ze sourozenců nejvíce. Ale on byl taková hrozně těžká konkurence. Pamatuji se, že jsme malovali na Křižánkách a já jsem obrázek rozmalovala a on ho potom domaloval. Ten obrázek mám dodneška. Tehdy mi ukázal, jak se má dělat obloha. A dodnes jsou předností našeho ateliéru oblohy. Obloha dělá náladu celého obrazu. To vždycky otec říkával. Také mi řekl, jak se dívat na krajinu a nalézat potřebnou barevnost obrazu. Zejména rozeznat, které barevné tóny převažují. To se musíte rozkročit zády ke zvolenému motivu a udělat hluboký předklon. Z krajiny, kterou tak vidíte vzhůru nohama, pak vnímáte hlavně její barevnost. Bohužel jsem se od něj sice něco naučila, jiné věci jsem ale musela objevovat postupně sama. Mohla jsem se naučit více, kdybych bývala snaživější.“

Na tatínka máte určitě spoustu vzpomínek…

„To ano, dokonce po jeho smrti se mi o něm velmi dlouho zdávalo. On se ke mně ve snu stále vracel. Vždycky jsem mu ukazovala své nejnovější obrázky a on mě v tom snu nikdy nepochválil. Pořád jako by se mu na nich něco nelíbilo. A tak mám stále pocit, že se musím nadále snažit a zlepšovat.“

Chtěl z vás mít malířku?

„To ne. Chtěl mít ze mě novinářku. Sama jsem ale od malička chtěla být učitelkou. Se školou jsem neměla nikdy žádné problémy a dalo by se říct, že jsem se vyžívala i literárně. A tatínek vždycky říkával: „Naše Helenka, ta bude novinářka.“ Ale byl to možná jen žert a nijak na mě netlačil. Tatínek věděl, že ve výtvarném světě je velmi těžké se prosadit. Musíte mít lokty nebo známosti. A tatínek nikdy nebyl žádný prospěchář. A neuměl v tom chodit. Naučil mě, že člověk nemůže spoléhat na to, že všichni výtvarníci jsou citliví a slušní lidé. Když jde o peníze, tak někteří neznají bratra. A v období totality jsme se s takovými lidmi setkávali v různých rozhodujících komisích a postech. Taky jsem zažila, že mě ještě kdysi Veřejná bezpečnost obesílala pro nedovolené podnikání. Naštěstí nejsou všichni stejní. Teď jsem v důchodu, a pokud si někdy hlídám výstavu sama, setkávám se na ní s mnoha malíři a můžu říct, že to jsou příjemná setkání.“

Když jste chodila s tatínkem malovat, to jste si s uměním jen tak pohrávala. Kdy to začalo doopravdy?

„Když tatínek zemřel, v pětaosmdesátém, tak tu po něm zůstaly opuštěné barvy. A sestra Jana se najednou někam ztratila a já jsem ji pak našla sedět v ateliéru a malovat nějaké kytky. Začala jsem jí radit, jak to má dělat. Ji to rozčilovalo a řekla: „Maluj si svoje.“ A já na to, že nemám kde. Ona nelenila, postavila vedle druhý stojan, nachystala barvy a už jsme malovaly obě. A na řadě prvních výstav jsme vystavovaly tak „půl na půl“. Někdy dokonce přidal pár obrázků i bratr Bohumil. V posledních letech jsem ale „nejproduktivnější“, možná i proto, že jsem měla na malování víc času.“

Takže vaše prvotiny byly květiny?

„Kytky jsem malovala hodně. Jednou jsem namalovala kosatce a ukazovala jsem je oknem mamince, která byla venku před chalupou a povídala si tam se sousedkou. A sousedka to uviděla a povídá: „My vám tady uděláme na Rokytně výstavu“. A výstava na Rokytně byla, dokonce opakovaně.“

Měla jste nějaký oblíbený obraz?

„Pamatuju se na jeden, který jsem dlouho nechtěla prodat. Jednou jsem natrhala polní květy a jenom tak, bez jakéhokoliv upravování, jsem je strčila do džbánku. Působilo to sice neupraveně, ale velmi příjemně. Na několika výstavách jsem tenhle obrázek měla jako neprodejný. Až přišla spolužačka mé sestry a ta mě nakonec zlomila. A odnesla si ho.“

Jste krajinářka, malujete i zátiší s květinami, co portréty?

„Taky je občas maluji, ale je to hrozná dřina. Když malujete strom, tak můžete o kousek uhnout. Tam to nevadí. Dokonce je to někdy i potřeba trochu kompozici poupravit. Ale když malinko uhnete u portrétu, tak člověk získá úplně jiný výraz. Navíc je to náročné na psychiku malované osoby a to je i pro mne deprimující. Ale jsou lidé, u kterých bych se ráda o portrét pokusila. I když to zase máte trému, že třeba osobní vztah k malované osobě způsobí, že vám takzvaně ztěžkne ruka. To se pak na obraze pozná.“

Malujete i na přání?

„Občas ano. Ale většinou mi to trvá daleko déle, než když si vyberu sama svůj motiv. Neodmítám to, protože mě to někdy přivede na místa, kam bych se jinak nepodívala. Například k vítochovskému kostelíku jsem jela malovat na zakázku a po cestě jsem objevila krásně osvětlený motiv zimní úvozové cesty. Tak od toho jsem nemohla odjet. Jednou jsem dokonce malovala portrét psa. A ten neposedí. Tak jsem na to nejdřív vysekala celý film. A ještě jsem se na něj nakonec stejně šla ještě jednou podívat. Podle fotky to nikdy není tak přesné, ani barvy ani proporce. A ten pes byl ve skutečnosti o něco mohutnější, než vypadal na fotografii. Tak jsem to ještě upravila. A myslím si, že se mi nakonec poved.“

Máte svá oblíbená místa, na která se vracíte?

„Ano. Jsou místa, o nichž víte, že tam najdete motiv téměř v každé roční době. Takových míst je mezi Novým Městem a Svratkou několik a někdy stačí se jen otočit jiným směrem a zase najdete motiv. Pak jsou místa, kde na vás zapůsobí okamžitá nálada, vůně, sluníčko a trvá to jen pro tuto chvíli. Jenže to ve vás zůstane. A když pak jste někde třeba v cizině, tak ta vzpomínka na intenzivní prožitek ze souznění s krajinou způsobí, že víte, že se do této krajiny musíte vrátit. A to vědí všichni, kteří se vracejí na Vysočinu.“

Helena Puchýřová (1946) se narodila v Novém Městě na Moravě. Vystudovala přírodovědeckou fakultu Masarykovy university v Brně, obor matematika deskriptivní geometrie a v tomto oboru získala titul RNDr. Jako pedagog působila nejdéle (téměř 30let) na Stavební fakultě VUT v Brně, kde se postupně, s rozvojem výpočetní techniky, věnovala také matematické informatice a počítačovým aplikacím. V tomto oboru získala hodnost kandidáta věd (CSc.). Pod vedením svého otce, akademického malíře Bohumila Puchýře, se věnovala krajinomalbě jako své zájmové činnosti. Své obrazy, převážně krajinomalby, vystavuje od roku 1986. Výčet jejích samostatných výstav by přesáhl stovku, pravidelně vystavuje v Brně, ale i v dalších městech ČR. V létě vystavuje na Vysočině, v posledních deseti letech o prázdninách na Fryšavě pod Žákovou horou. V sousedním Rakousku uskutečnila řadu výstav samostatných nejen ve Vídni. Také se podílela na skupinových výstavách jihomoravských výtvarníků v sousedních rakouských regionech. Se skupinou „Konfese“ vystavovala po celém světě, včetně obou Amerik, Austrálie a jinde. Získala řadu ocenění zahraničních galerií. Její ateliér je v Brně – Žabovřeskách, a také na chalupě na Rokytně u Nového Města na Moravě.

Nejbližší výstavy:

samostatné: FRYŠAVA 6. 7. - 22. 7. a 8. 8. - 31. 8. v kulturním domě, 23. 7. – 7. 8. ve škole KŘIŽÁNKY ve dnech 25.7. - 3. 8. spolu s obrazy Bohumila Puchýře z okolí Křižánek

spoluúčast na výstavách: SVRATOUCH 3. 8. - 29. 8., KŘIŽANOV, Galerie ve dvorku, 27. 6. – 31. 8.