Člověk je tvor věčně nespokojený. Když svítí sluníčko, nadáváme, že je moc horko. Když zaprší, nelíbí se nám, že z nebe padá voda. Když fouká, je na nás moc větrno, při bezvětří zase říkáme, že by se mohl trochu zvednout vítr.

 

Ještě štěstí, že zatím neumíme poroučet větru, dešti. Dovolenkářům by vyhovovalo slunce na modré obloze, zahrádkáři by si přáli déšť. Prostě každý podle své chuti. A příroda by se pak mohla zbláznit.

 

Tentokrát nám po dlouhých slunečných dnech přišlo pár deštivých. Ať už se nám to líbilo nebo ne, voda padala shora téměř nepřetržitě a hráze některých rybníků měly co dělat, aby se jim povedlo ji zadržet. Občas se jí podařilo nadělat pěknou paseku, to když se dostala do sklepů, kde pobrala, co mohla.

                     

Ale příroda sama pookřála. Vždyť už trochu té vláhy nutně potřebovala. Povadlé kytky zvedly pyšně hlavu připraveny odolávat dalším slunečným dnům, ve kterých nebudou moci počítat zase ani s jedinou kapičkou.

 

A člověk? Tomu se to stejně zase nebude líbit. Jsme prostě zvyklí nadávat na cokoliv a počasí je pokaždé hned první na ráně. Ale nakonec, proč si na něj nepostěžovat, stejně si vždycky dělá to, co samo chce. A takové chování se ve slušné společnosti neodpouští.