Léto a podzim jsou měsíce plné práce. Zejména hospodyňky se můžou přetrhnout, aby všechnu úrodu pěkně sklidily a uchovaly na horší, zimní časy.

 

I když, ruku na srdce, dnes už zavařuje a nakládá jen málokdo, většinou si jdeme koupit to, co potřebujeme do rozvětvené sítě obchodních řetězců. Ale proč to zase jednou nezkusit pěkně postaru? Má to své zvláštní kouzlo a pak taková vlastnoručně zavařená okurka chutná opravdu nejlépe.

 

Naše babičky ovšem moc dobře věděly, že zavařování a nakládání je věda a alchymie. Že to není jen tak, a že nestačí pouze nacpat okurky do flašky, zalít jakýmkoliv nálevem, nejlépe koupeným už hotovým, zavíčkovat a sterilizovat.

 

Každá hospodyně měla svůj léty osvědčený vlastní recept, respektive receptů vícero. Zavařovaly se okurčičky v octě, ve slané vodě, okurky hořčičné, česnečky i pepřovky. Naše babičky a prababičky je uměly nakládat po francouzsku, po polsku i po rusku. Jinak se uchovávaly okurky malé, onakým způsobem velké.

 

K nakládání do cukru se například používaly okurky salátnice. Musely být žluté, přezrálé a velké, ale tvrdé.  Ty se pak nakrájely na kousky 5 – 6 cm dlouhé. Na půl kila okurek se svařilo půl litru octa, do něj se okurky vložily a nechaly několikrát přejít varem. Pak se scedily a smíchaly s cukrem – na půl kila okurek tři čtvrtě kila cukru. Přililo se trochu vody a opět se okurky s cukrem nechaly několikrát přejít varem. Pak byla přidána celá skořice, několik kuliček bílého pepře a vše se vyklopilo na mísu, na které, papírem přikryté, bylo ponecháno několik dnů. A znova se okurky daly na plotnu a mírně vařily. Následně je bylo nutné přecedit a srovnat do lahví. Scezená šťáva byla znovu přivedena k varu a to na tak dlouho, dokud se netáhla jako sirup. Pak se nalila na okurky v lahvích, které se zakryly pergamenem a uložily v chladné místnosti.

 

Okurky ale kromě zavařování a nakládání dokázaly naše babičky a prababičky dlouho uchovávat i čerstvé. To se vybraly nejlepší plody a uřízly tak, aby na jejich konci zůstal ještě kus stopky. Pak byly řádně omyty a zbaveny vší nečistoty. Čerstvě vykoupané okurky se usušily a i se stopkou natřely silnou vrstvou vaječného bílku. Podle potřeby se nátěr několikrát opakoval. Okurky se pak zavěsily za stopky na šňůry na suchém místě, nejlépe na půdě. Vydržely takto dlouhou dobu čerstvé, většinou až do Tří králů.