Milá Evropská unie,

Milá Evropská unie,

před nedávnem jsme se ještě vůbec neznaly a nyní Tě potkávám na každém kroku. Jsme prostě staré známé.

Setkávám se s Tebou ve městech i na vesnicích, dnes jsem Tě potkala dokonce i na Pasecké skále. Zatímco se Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy skromně krčila v zajetí zelených listů, ty ses hrdě vypínala nad stezkou a na každého kolemjdoucího halasně volala: „Pohleď, co jsem zase dokázala, jsem tu s Vámi. Za vše vděčíte pouze mé maličkosti.“

Ještě že tu nemáme některou z osmitisícovek. Celkem živě si dovedu představit, jak se Radek Jaroš s vyplazeným jazykem dobelhá na vrchol a v ústrety mu kyne cedule, na níž je psáno, že tato cesta byla vybudována za nezištné pomoci Tebe, tedy Evropské unie.

Jsi velmi slavná, neboť na vrcholové partie Žďárských vrchů se nedostal ani jeden pomník našeho „Rudého bratra“, kdežto na Tebe tu budeme mít možná trvalou památku.

Finanční injekce jsou jistě příjemné a děkujeme za ně, ale je nutné Ti neustále stavět pomníky? Když pan Novák sám a na vlastní náklady opravil starou cestu a mohly po ní zase pár desítek let jezdit povozy, tak mu nikdo žádný pomník nepostavil. Škoda. Časem upadl v zapomnění a cestu jsi nám pak musela spravit Ty. A my ti za to děkujeme a pomník samozřejmě postavíme. Vždyť je to také jedna z Tvých podmínek – mít všude svou připomínku. Jen si tak občas říkám: „Kam se poděla naše hrdost, že musíme pořád někomu lézt … (Ty víš kam, že)?

Loučit se s Tebou nebudu, neboť se zítra opět určitě setkáme.