Augustin Holý je nejen starostou obce Rozsochy, ale také příležitostným slavným mušketýrem - d'Artagnanem.

 

„d'Artagnan mi byl, i přes můj lehký odpor, přidělen,“ říká s úsměvem. „Bylo mi řečeno, že pro tuto divadelní hru je potřeba znalosti zpěvu. A nás, co jsme schopni trochu zpívat, je v naší rozsošské divadelní společnosti pomálu. Z tohoto důvodu mi nezbývalo nic jiného, než překonat ostych a i přes svůj věk se dát na představování hrdiny, který by měl být podstatně mladší.“

Říkáte to, jako kdyby vám táhlo na devadesátku. Ale tak hrozné to snad není.

„To ne, ale přesto mi bude příští rok padesát a d'Artagnan je mladý hoch, kterému by mělo být dvacet.“

 

Divadlo v Rozsochách má poměrně dlouhou historii. Jak to vlastně všechno začalo?

„Tady se hrálo divadlo od nepaměti. Mám tu pozvánku na divadelní představení z 25. ledna 1920. Našla ji maminka. Při úklidu ji objevila ve věcech po dědečkovi. Hrálo se tehdy v hostinci pana Antonína Střešňáka. Divadlo v Rozsochách mělo opravdu dlouhou tradici. I moje maminka hrála divadlo, můj dědeček byl divadelní režisér a jednu dobu byly v Rozsochách nejméně dva divadelní spolky. Hrály se různé klasické hry jako například Divá Bára nebo Rodinná vojna. Rozsochy prostě divadlem vždycky žily. Já osobně jsem hrál, už když mi bylo nějakých dvaadvacet let. Tehdy jsme, coby omladina, dali dohromady dvě pohádky. Byly poněkud upravené a spíš pro dospělé, než pro děti. Byla to Sůl nad zlato a Hloupý Honza v netradičním pojetí. Obě pohádky tak trochu kritizovaly lidské nešvary a byly to spíš komedie. Já mám komedie velmi rád, protože si myslím, že hlavním posláním divadla by mělo být rozdávání radosti. A snad se nám to daří, protože lidé, kteří z našich představení odcházejí, mají ústa do „U“ a jdou s veselou náladou.“

 

V nejnovější hře Tři mušketýři jste si taky přizpůsobili texty tak, abyste kritizovali lidské nešvary?

„Text jsme se snažili zachovat. Alespoň z úcty k autorovi. Nicméně jsme se pokusili o to, aby hra byla plnější a obsáhlejší a z toho důvodu jsme vložili nějaké texty navíc do úst dvorním dámám. Doba, ve které se děj odehrával, je tak trošku podobná i dnešku, stále jde některým hodně o peníze i o sňatky z rozumu. A takové narážky se v textech opravdu dají najít.“

 

Kolik lidí hraje v tomto představení?

„Teď jste mě maličko dostala, protože je to pohyblivé. Jsou tu hlavnější role a méně hlavní role. Hraje nás tu okolo patnácti. Ale zeptala jste se pouze na lidi a v naší hře kromě lidí hrají i dva pejsci.“

 

A byli pro tuto roli nějak speciálně cvičeni?

„Samozřejmě, že nesměli chybět na zkouškách, tam měli své místo. Podle mého názoru je to takové příjemné zpestření, když se němá tvář objeví na jevišti a zahraje to, co má zahrát.“

 

A když nezahraje to, co má zahrát?

„Když nezahraje to, co má zahrát, tak je tam jejich panička, která je v mžiku zvládne. Nestalo se nám, že by došlo k nějakému podstatnému problému. Že by se nám třeba rozutekli mezi obecenstvo a páchali tam nepravosti. Chovali se vždy disciplinovaně a je skutečně obdivuhodné, jak panička své pejsky bravurně zvládá.“

 

Měli jste problémy s obsazením rolí nebo se vám hlásilo tolik lidí, že jste museli některé nadějné herce odmítnout?

„Nadějné herce zásadně neodmítáme. Pokud někdo má zájem hrát, tak ho berem za každých okolností. I kdybychom mu měli nějakou roličku vymyslet. To pro nás není problém. Na druhou stranu musím říct, že jsme netrpěli nedostatkem herců. Role byly, podle mého, obsazeny rozumně a hra se docela povedla. Je pravda, že jsme si ji trochu přizpůsobili k obrazu svému, protože byla vytvořena pro méně lidí. Pár rolí jsme si přimysleli a celek si malinko upravili, aby nám hra sedla. Myslím, že jsou spokojeni jak herci, tak i diváci.“

 

A co režisér?

„Režiséra nemáme. Řešíme to dohodou a zpravidla se nám daří dosáhnout toho, že se nikdo necítí ukřivděn nebo umlčen davem. Jsme tak dobrá parta, že režiséra nepotřebujeme. Zatím jsme se dokázali zorganizovat sami.“

 

Jste velmi různorodá herecká skupina. Mohl byste uvést alespoň kolik let má nejmladší a kolik nejstarší herec?

„Když nebudeme počítat naše zvířecí herce, kteří by nám věkový průměr hodně snížili, Tak nejmladší herečce – Vendulce - jsou čtyři roky. A nejstaršímu herci, jehož jméno z etických důvodů neprozradím, je sedmdesát jedna.“

 

Co dělalo hercům největší potíže – mluvené slovo, pohyb po jevišti nebo zpěv?

„Jak komu. Pohybu tam je dost, ale všichni ho docela dobře zvládli. Nejvíce náročná je tam takzvaná jízda na koních. Koně představuje koňská hlava na tyči. A když má člověk v průběhu jedné scény v kostýmu a paruce čtvrt hodiny poklusávat, tak z nás mušketýrů opravdu lije. Máme i problémy s dechem, protože kromě klusu je v této scéně i zpěv. Poněkud náročný, hlavně na koordinaci, je i šerm. Při skupinovém šermu si musíme dávat pozor na oči, protože je lépe mít po představení obě dvě. V mé roli je jeden okamžik, kdy při šermu s kardinálovým přisluhovačem mám na okamžik upadnout do bezvědomí. Nejdříve musím jednou nohou skočit do kbelíku, který je tam přistaven a pak sebou švihnout o zem.  Kbelík bych měl při tom odkopnout stranou. Jednou se mi podařilo odkopnout ho tak šikovně, že mi letěl přímo na hlavu. V poslední chvíli se mi naštěstí povedlo vykrýt jej mečem, takže mi nestačil rozbít hlavu. A při jedné zkoušce se mi zase poštěstilo odkopnout jej přímo na jinou rekvizitu – hospodský pult. Tam samozřejmě stály půllitry a nádobí. Kbelík tam způsobil takovou paseku, že jsme měli jednak co uklízet a také co vysvětlovat lidem, kteří nám nádobí zapůjčili, protože ne vše přežilo.“

 

Máte mezi sebou nějakého improvizátora, který vás ostatní dokáže vykolejit?

„Máme tam několik zdatných improvizátorů. Ale musím se přiznat, že k největšímu vykolejení, jak říkáte, došlo v průběhu zatím posledního představení Tří mušketýrů. Jeden z mušketýrů, jménem Porthos, si na závěr zdatně přihýbá z láhve a hodnotí její obsah. V průběhu této scény dostává obsah láhve své jméno – podle hraběte La Ferne - fernet. Porthos, kterého představuje Radek Padrtka, si tuto scénu vždycky vychutnává a znalecky nahýbá láhev. Pochopitelně tam má jen obyčejnou vodu. Na toto představení jsme mu tam ale nalili sedmdesátku slivovici. A on v domnění, že se jedná o vodu, opět vystupoval velmi suverénně. On je to člověk nebojácný a rád se předvádí. Ale tentokrát vystupoval suverénně jen do té doby, než si skutečně loknul. Poté došlo k jeho dokonalému vykolejení. Ale snad už nám to odpustil.“

 

Jak jste na tom s vybavením vašeho divadla?

„Pokud se jedná o kulisy, tak spoustu jsme jich zdědili. Jsou to nádherné věci, je vidět, že se naši předkové divadlu opravdu věnovali. My se snažíme o ně starat a skladovat je tak, abychom jim neublížili. Ale máme i nové kulisy. V minulém roce jsme hráli Noc na Karlštejně a kulisy nám maloval pan Tulis z Dlouhého. A to tak, že Karlštejn je skutečně jako opravdový. Musím na něj také prozradit, že v průběhu práce si způsobil úraz pravé ruky. Tak to domaloval levou. A vůbec to není poznat. Já bych to nezvládl ani z poloviny tak dobře pravačkou jako on si s tím poradil levou rukou. A když už jsme u Noci na Karlštejně, tak nám kostýmy na toto divadlo šila bývalá starostka, paní Jana Prášilová se svou dcerou Helenkou. A byly nádherné, všichni nám je chválili. Na naši novou hru Tři mušketýři jsme si něco půjčili z půjčovny, něco si nechali ušít a ostatní jsme si sehnali, jak se dalo. Někdo měl třeba doma klobouk, tak si na něj připevnil pštrosí pero a bylo to.“

 

Tři mušketýři měli premiéru v zimě, poté jste je ještě několikrát hráli, co vás čeká teď?

„22. srpna ve večerních hodinách budeme tuto hru hrát v Bystřici nad Pernštejnem. Společnost Zapnuto tady každoročně pořádá nádhernou akci – Bystřické léto a my ji budeme uzavírat. V minulém roce jsme v rámci tohoto letního festivalu uváděli Noc na Karlštejně a mám na to nádherné vzpomínky. Vyšlo nám počasí, což byl základ. Tehdy zrovna probíhala rekonstrukce náměstí, to se nám docela hodilo. Tak trochu jsme to použili i ve scénáři, kam jsme doplnili nějaké průpovídky týkající se oprav. Nicméně byla tam především nádherná atmosféra. Svítily hvězdy, byl osvětlený kostel… Měli jsme dobré ozvučení, takže když člověk promluvil a zazpíval, tak se to linulo celým náměstím. Představte si, že vstoupíte na prkna, jež znamenají svět, po pravé ruce vám září osvětlená věž kostela a nad sebou vidíte velký vůz. Je hrobové ticho a vy promluvíte a váš hlas se nese celým náměstím. Byl to opravdu krásný zážitek.“

Foto: Alena Čadková