Tak nám to naše malé vesnické dětské hřišťátko prošlo důkladnou úřednickou kontrolou. Ta byla uskutečněna na náš popud, protože některé z prolézaček tak trochu hrozily zřícením.

 

Ale pěkně po pořádku. Před pár lety se nám konečně podařilo prosadit vybudování nového hřiště, aby se naše ratolesti měly kde vydovádět. Trochu problém byl s prolézačkami. Pokud si myslíte, že jsme si je mohli vyrobit sami, pak jste na omylu. Hrací prvky musí dodat certifikovaná firma, která nepatří k nejlevnějším. Nicméně jsme je nakonec zaplatili, firma je nainstalovala a děti si je mohly začít užívat.

 

Všechno krásné ale jednou končí a to se týká i našich prolézaček. Po čtyřech letech dřevo uhnilo a prolézačky se staly pro hru nebezpečné. V tu chvíli nastoupil úředník, který přišel, ohodnotil a vyřkl ortel. V podstatě „přežil“ jediný z herních prvků – skluzavka s řetězovou houpačkou. Ale….. Jak jsme se dočetli v protokolu „na hracím prvku se nachází nebezpečný „V“ otvor a z hlediska bezpečnosti je nutné nebezpečný otvor zakrýt“. Trochu nám vrtala hlavou otázka, jak mohla být skluzavka s houpačkou vůbec před čtyřmi lety nainstalována, když je najednou tak nebezpečná. A jestli je možné, aby drahá firma vyzbrojená certifikátem mohla dodat něco nebezpečného.

 

 Ale to ještě není všechno. Pod houpačkou je udupaná tráva, což posuzovatel hodnotí také negativně. Povrch prý neodpovídá normě a je nutné provést úpravu. Že bychom na hřiště pod houpačku donesli žíněnku?

 

Další dřevěné prolézačky dopadly mnohem hůře. Verdikt zní – odstranit nebo provést celkovou rekonstrukci. Tu bychom si ovšem nemohli provést sami, ale museli bychom opět povolat certifikovanou firmu, která by je za nemalý peníz opravila. V podstatě jsme se shodli, že bude levnější pořídit nové hrací prvky. Bude jich ale o něco méně (nejlevněji vyjde houpací koník na pružině, dáte za něj bezmála deset tisíc. Pokud byste pošilhávali po nějaké sestavě prolézaček, připravte si přibližně sto tisíc korun).

 

„Ještě štěstí, že máme na hřišti starou kovovou „zeměkouli““, pochvalovali jsme si. Na této prolézačce jsme kdysi řádili i my a jak jsme si to užili! Je kovová a pevná a tak odolala zubu času a vydržela i pro naše děti. Ale ouha. I tuto naši dobrou známou úředník odsoudil k zániku: „Při zkoušce zachycení hlavy a krku v otvorech „V“ nevyhovují tyto v místech styku bočnic a příček a vrchlíku průlezky – zeměkoule…..V případě pádu uživatelů do vnitřního prostoru existuje nepřijatelné riziko vážného úrazu nárazem do spodních kovových částí průlezky.“ Prostě opět neodpovídá normám, tedy pryč s ní.

 

Nostalgicky jsme zavzpomínali na časy našeho dětství, kdy jsme dováděli na nebezpečné zeměkouli a houpali jsme se na houpačkách nad udupanou trávou. Občas nám tatínek, dědeček či strýček vyrobili nějakou obyčejnou prolézačku a světe div se, neměli na ni certifikát. Tak mě napadá, jak jsme vůbec mohli přežít? Jak to, že kromě sem tam odřeného kolena a několika škrábanců jsme chodili domů živí a zdraví? Je pravda, že jsme asi byli hbitější a mrštnější, neměli jsme kulatá záda a zkažené oči od věčného vysedávání u počítače. Ale nedopomohly nám k tomu právě ty „životu nebezpečné“ prolézačky?

 

Chápu, že je nutné dbát na to, aby se dětem nic nestalo. Ale nepřeháníme to trochu? Možná bude nutné za nějaký čas vyřezat všechny stromy v obcích, protože by si na ně mohli kluci a holky vylézt, spadnout a zranit se. A možná bude lépe neutrácet další peníze za drahé prolézačky, které stejně nevydrží déle než čtyři roky, ale rovnou dětská hřiště zavřít a za ušetřené peníze dětem nakoupit další počítače. Koneckonců – je to mnohem bezpečnější.