Lukasova nebo také Zpívající lípa v Telecím je stará už více než šest set let. Přežila několik lidských generací, zažila války a vzpoury, časy zlé, ale i chvíle plné štěstí, naděje i lásky.

Kdo ví, co všechno prastaré dřevo vidělo a slyšelo. Podle pověsti žil v době pobělohorské v Telecím stařeček Jiroušek, který se rozhodl potají přepsat Nový zákon a Knihu žalmů. Protože měl strach pracovat a schovávat své dílo doma, našel si úkryt v dutině této lípy. Sem přicházel pokradmu večer co večer a při světle lojových svící psal. Když svíce dohořela, udělal ve dřevě čárku. Nakonec jich tam bylo tisíc dvě stě čtyři. Stařeček si při práci také zpíval, aby mu bylo veseleji. No a protože mu už sluch tak dobře nesloužil, tak zpíval o něco hlasitěji. Jeho zpěv se nesl do koruny stromu a lidé, kteří procházeli okolo, si začali šeptat o zázračné, zpívající lípě.

Dutinu tu najdete i dnes. A ne ledajakou. Vlezl by se do ní stařeček Jiroušek i s pořádným psacím stolem. Lukasova lípa je prostě jeden z nejkrásnějších a nejstarších stromů široko daleko. Ale stejně jako jiné stařenky, i ona už trpí různými neduhy, které je potřeba léčit. A neméně důležité jsou i preventivní prohlídky.

Léčitelem stromů, zvláště těch památných, je takzvaný arborista nebo také stromolezec. Dlouholetým „ lékařem“ Zpívající lípy je Martin Němec, který ji léčí už čtyřiadvacet let. „Poprvé jsem se s ní setkal v roce 1985. Na prvního máje. Tenkrát už jsme ho neslavili, raději jsme chodili s kolegou někde po horách. O Lukasově lípě jsme věděli jen to, že existuje. A tak jsme ji chtěli vidět,“ vzpomíná arborista. „Já jsem tenkrát něco dělal na louce a najednou vidím, jak přichází nějací dva podezřelí vousáči. Oba byli zarostlí a vypadali jako nějací pobudové. Nakonec slovo dalo slovo a vylezlo z nich, že to jsou arboristé,“ líčí první setkání s Martinem Němcem nynější majitel Lukasovy lípy Petr Dvořáček.

Ne hned se ale mohlo začít s léčbou mohutné lípy. Podle Petra Dvořáčka trvalo ještě nějaký čas, než dostali arboristé požehnání úřadů. Kamenem úrazu byly samozřejmě peníze a navíc péče o památné přírodní objekty byla v tuto dobu ještě doslova v plenkách. „Tehdy u nás neexistovala žádná skupina, která by se kvalifikovaně zabývala péčí o stromy. Podařilo se mi ale domluvit s okresním úřadem, že je potřeba Lukasovu lípu ošetřit. Dohodli jsme se na způsobu financování a na podzim v roce 1986 začaly první práce,“ říká Martin Němec.

Zpívající lípa měla v té době do své dnešní podoby hodně daleko. Velké překvapení čekalo arboristy, když se jim vůbec poprvé podařilo odkrýt velikou dutinu uvnitř stromu. „O ní se vědělo pouze z legend a pověstí,“ usmívá se při vzpomínce léčitel stromů. „Byl tu otvor, kterým se dalo vlézt dovnitř, ale byl zasypaný ztrouchnivělým dřevem. Když se nám konečně podařilo dostat dovnitř, tak jsme zjistili, že se nacházíme na velkém smetišti keramiky a starých hrnců.“

Dutina lípy, opředená pověstí, by se s trochou nadsázky dala nazvat smetištěm dějin. Po staletí sem totiž obyvatelé Telecího „odkládali“ vše, co se jim doma nehodilo. „Nikdo nectil, že se tady kdysi opisovala bible. Byl z toho vlastně obrovský odpadkový koš,“ říká Petr Dvořáček, který se spolu s arboristy podílel na odstranění všech možných i nemožných věcí, které byly pečlivě uschovány uvnitř stromu. Našli tam dokonce i úlomky pozdně středověké keramiky. Není proto divu, že část „pokladu“ skončila nakonec v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem.

Už při prvním průzkumu čekala arboristy podle slov Martina Němce mnohá překvapení: „Uviděli jsme třeba krásný džbánek, který byl celý opletený kořeny stromu. Jakmile jsme se jej dotkli, úplně se rozsypal. Bylo to jako v pohádce.“

Při „stromové archeologii“, při níž byly velmi pečlivě vybrány všechny nálezy z útrob prastaré lípy, byly postupně objevovány další a další otvory. Některé z nich pak musely být zastřešeny, aby do dutiny nezatékalo a voda nepoškozovala živé dřevo a nedala živnou vláhu dřevokazným houbám. Jiné otvory byly zase ponechány otevřené, aby dovnitř proudil vzduch a vytvořilo se tak samočinné větrání.

Dalším důležitým krokem stromových „lékařů“ bylo ořezání odumřelých suchých větví. „Rozsah prací byl tenkrát obrovský, protože se na stromě takto pracovalo poprvé. Jezdili jsme na celé víkendy, zázemí jsme měli u Dvořáčků pod střechou. Jen ti nejodolnější spali venku,“ vzpomíná na první léčbu Martin Němec.

 

Suché větve byly odstraněny, dutina vyčištěna, všechny otvory zajištěny. Lípa se svým léčitelům odměnila růstem nových větví, její koruna znovu zmohutněla. Ošetřování prastarých stromů je ale podle stromolezce běh na dlouhou trať. „Tyto stromy se pořád vyvíjí. Pokud u takto starých stromů dochází k rozkladu, tak je to naprosto přirozený vývoj. Za padesát let bude kmen vypadat zase úplně jinak. Mohou se na něm objevit nové vstupy do dutiny a ty, které tam jsou dnes, třeba úplně zaniknou. Tolikrát už jsem byl v dutině i v koruně a přesto stále objevuju nové věci. Znám Zpívající lípu už dvacet čtyři let. Z pohledu tohoto stromu je to jen mžik oka. Za tu dobu se ale stále intenzivně vyvíjí a proměňuje. Škoda, že ji nebudu moci vidět za dalších sto let. Bylo by to určitě nesmírně zajímavé. “

Prastará lípa prostě vždycky dokáže svého „lékaře“ něčím překvapit. Stejně tak tomu bylo i letos, kdy při preventivní prohlídce vyšlo najevo, že se uvnitř dutiny objevil výtok záhadné černé hmoty, na první pohled podobné dehtu. „Je pro nás záhadou, jak tato hmota vzniká. Vyzkoušeli jsme několik analýz a zatím nejsme schopni zjistit, co to je. Hmota vytéká ve výšce asi osmi až deseti metrů, kde probíhá rozklad odumřelých částí dřevomorem kořenovým.   Takže předpokládám, že by to mohl být produkt jmenované houby. Na druhou stranu má záhadná hmota velmi zajímavé vlastnosti, mimo jiné je třeba nehořlavá a ani při velkém žáru se nerozpouští. Ani jeden z kolegů, se kterými jsem tento jev konzultoval, se s něčím takovým nikdy nesetkal. A jde o velmi zkušené odborníky.“

Lukasova lípa skrývá ještě mnohá tajemství. Její vitalitu by jí mohl kde kdo závidět. Její krása lahodí oku. V parném létě poskytuje příjemný stín a nikdo, kdo jde kolem, si jí nemůže nevšimnout. Mohutný kmen zdobí nádherná bohatá koruna. „Když jsem ji viděl poprvé, byl jsem zaskočen a ohromen. Takhle krásných a zajímavých stromů opravdu moc není,“ přiznává arborista. A nám nezbývá, než souhlasit.