Rok se s rokem sešel a opět nadešel čas, kdy pravidelně vychází vlastivědný sborník Západní Morava. Sborník plný zajímavostí a informací určený pro odbornou i laickou veřejnost.
Tentokrát se tu mimo jiné dočteme, jaká jména a příjmení se v sedmnáctém století používala v Jaroměřicích. Autorka Lenka Vrzalová neopomněla ani srovnávací tabulky. Díky nim se dozvíme například to, že nejčastějším mužským jménem v této lokalitě byl dříve Jan a nyní Josef, že Jiří se dnes stejně jako kdysi umístil v žebříčku oblíbenosti na místě druhém, nebo že tehdy nejčastěji užívané ženské jméno Dorota teď vystřídala Marie. Informace byly čerpány především z knihy rychtářské, která obsahuje přes sto stran dobových zápisů.
Iva Mrázková se zase zaměřila na osobnost Jakuba Demla. Lépe řečeno na jednu kratičkou epizodu z údobí jeho života. Tento český kněz, básník a spisovatel se totiž podle obvinění dopustil urážky tělovýchovné jednoty orelské ve Velké Bíteši. A tím začala soudní pře mezi tasovským Sokolem a velkobítešským Orlem. Onou neodpustitelnou urážkou na orelské cti byl roztrpčený Demlův výrok: „Kdyby nebylo těch zatracených prašivých orlů, dávno by v Bíteši stála sokolovna.“ A jak to všechno dopadlo? To už se dočtete ve XIV. ročníku Západní Moravy.
Zmíněné články jsou ale pouze malou ochutnávkou z celé plejády zajímavých příspěvků. Výkonný redaktor Vít Křesadlo prozradil o obsahu ještě o něco více: „K zajímavým, dá se říci objevným, článkům bezesporu patří příspěvek Jany Fuksové o kartáčnictví. Je to poměrně neznámé řemeslo a zajímavé je, že kartáčníky bývali často slepci. Pro nevidomé to byl totiž jeden z mála vhodných druhů obživy. Jako příklad nevidomého kartáčníka je uveden žďárský Hynek Soška. Ke Žďáru, k jeho nejznámější památce – poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého, se obrací i Stanislav Mikule, který se pokusil najít v jeho štukatuře skryté symboly. Těžké období padesátých let minulého století přibližují dva články. Jednak můj přehled vystěhovaných selských rodin v rámci akce „Kulak“ z tehdejšího žďárského a bystřického okresu a jednak pohled na reorganizaci místních národních výborů na severním Horácku z pera Martina Šikuly. Ve sborníku si můžete přečíst o zápisech ve starých gruntovních (pozemkových) knihách Osové Bítýšky a Vlkova, o nejstarších fotografech ve Velkém Meziříčí a o sporech kantora Václava Jiřího Dusíka s městskou radou ve Velké Bíteši na sklonku 18. století. Samozřejmě nechybí zprávy o činnosti muzeí a archivů z okresů Třebíč a Žďár nad Sázavou a také přehled nově vydané historické a vlastivědné literatury vážící se k našemu regionu.“
Kromě článků samotných jsou zajímaví i sami přispěvatelé, kteří se často na stránky „Západní Moravy“ vrací. Mnohé z nich už vnímáme jako starém známé, občas tu ale zazní i zcela nové jméno.
„Dalo by se říci, že kmenovými autory jsou pracovníci okresních archivů ve Žďáru nad Sázavou a Třebíči. Tyto dva archivy jsou totiž vydavateli sborníku a jeho pracovníci tvoří i redakční radu Západní Moravy. Autorský kolektiv příležitostně doplňují kolegové z jiných institucí – muzeí, vysokých škol či akademických pracovišť, případně historikové „na volné noze“, historikové začínající – studenti a konečně i amatérští badatelé,“ vysvětluje Vít Křesadlo.
Výběr příspěvků je plně v kompetenci redakční rady a svůj příspěvek jí podle výkonného redaktora může poslat každý, kdo cítí potřebu sdělit čtenářům zajímavou historickou skutečnost: „Redakční rada vybírá ze zaslaných příspěvků ty, které mají vztah k regionu západní Moravy, přinášejí nové poznatky a jsou vybaveny poznámkovým aparátem, tedy odkazy na použité prameny a literaturu. Musím říct, že drtivá většina nabídnutých příspěvků byla také posléze ve sborníku otištěna. Někdy jsou autorům doporučeny určité úpravy či doplnění textu.“
