Tajemný svět Vánoc k nám vpouští spoustu zajímavých bytostí. Ať už jde o zlaté prasátko, Santa Klause, Ježíška či dědu Mráze.
Zlaté prasátko je pouze nevinným symbolem půstu, který je s vánočními svátky pevně svázán. Nebo spíše byl, protože dnes už jen málokdo tuto tradici striktně dodržuje. Jiné je to s dědou Mrázem a Santa Klausem, kteří jako by se v různém čase rozhodli pro stejnou věc - zcela převálcovat našeho Ježíška.
Ježíšek je nejčastěji zpodobňován jako nevinné miminko. I když si jen velmi těžko dokážeme představit, jak k nám nemluvně zabalené v plenčičkách táhne vánoční stromek a spolu s ním i celou kupu dárků. Přesto je nám tato podoba Vánoc rozhodně nejbližší.
Santa Klaus sice pomalu zaplavuje obchody, do našich domácností má ale naštěstí pouze omezený přístup. Vypadá to, že ho čeká stejný osud jako dědu Mráze, kterého nám kdysi vnucovali ve školách.
„Děduška Maroz, jolku nam prinjos,“ odříkávali jsme kdysi zpaměti. Kdo ale vlastně byl onen nezapomenutelný pohádkový dědeček Mrazíček? Podle Encyklopedie Vánoc to prý býval udatný bohatýr – kovář: „na zimu železnými vraty zamyká prameny jezer, potůčků a řek. V předvečer zimního slunovratu pro něho vesničané připravovali slavnostní pohoštění, které kladli na prahy dřevěných roubených domů. Mrazík pak příbytky ochraňoval před sněhovými vánicemi a berlou z ledových rampouchů, jejíž jediný dotyk zmrazoval vše živé, odháněl nemoci a zlé síly. Když Mrazík uprostřed sibiřských plání uhodil berlou o zem, do níž byla podle lidového vyprávění zakleta záře hvězd zimního nebe, vznikla v těch místech bohatá naleziště diamantů.“
Děda Mráz ovšem není sám, kdo přináší Vánoce. Přijížděl na zlatých saních tažených trojspřežím – ruskou trojkou. Jeho bujní oři symbolizovali slunce, měsíc a vítr. Mrazíka doprovázela překrásná dívka - Sněhurka. Vítala je paní Zima, do jejíchž saní byl pro změnu zapřažen jelínek se safírovými parohy. Tolik Encyklopedie Vánoc.
S ruským symbolem vánočních svátků to ovšem nebylo tak jednoduché. Děda Mráz nebyl vždy jen hodný. Jako pohanský bůh vzbuzoval především strach. Vždyť vládl ledu a sněhu a dovedl okamžitě zmrazit každého, kdo se mu znelíbil. Kult dědy Mráze do Ruska přinesl už v 18. století car Petr I. Nejdříve se s novou tváří vánočních svátků smířila šlechta, vždyť se na jejich počest konaly plesy a pořádaly závody ruských trojek.
V ruské literatuře se děda Mráz poprvé objevuje v roce 1840, kdy byly publikovány „Dětské báchorky dědečka Iriněja“ Vladimíra Fjodoroviče Odoevského. Popisuje v nich dobrého Maroza Ivanoviče, jehož šedivé vlasy jsou posypané námrazou. Když potřásl hlavou, padaly kroupy. A z pláště mu slétaly na zem sněhové vločky. Vládl větrům a bouřím. Přebýval v ledovém domě a spával pod peřinou z načechraného sněhu.
Místo jeho skutečného domova není dodnes známé. Někteří tvrdí, že bydlí na severním pólu, jiní jsou přesvědčeni, že žije v Laponsku. Jisté ale je, že žije někde daleko na severu, kde je po celý rok jen zima a mráz.
V roce 1863 se k postavě Mrazíka vrací Nikolaj Alexejevič Někrasov, který ve své básni „Mráz, červený nos“ pro změnu upozorňuje na jeho zlé síly. Když se na někoho zadívá, „krev mrzne v žilách a mozek v hlavě ledovatí“. Je tu zobrazen jako zlý atmosférický duch, kterému je připisováno zhoubné působení na člověka.
Existuje ale také několik prastarých pověstí, v nichž Mráz pomáhá zbloudilým cestujícím ve sněhové vánici a ukazuje jim cestu domů.
Prapůvodní děda Mráz byl krutý vládce zimy a mrazu. Od listopadu až do března byl absolutním panovníkem v zemi. Dokonce i samo slunce z něj mělo strach. Býval spojován s lednem, s prvním měsícem v roce. Stejně chladný a nemilosrdný, proslulý král mrazu.
V ruských pohádkách byl popisován jako přísný, avšak spravedlivý. Na severu mu lidé pokládali na práh chléb, víno a maso. To aby si jej udobřili a naklonili a aby jim duch Vánoc dopřál hojnou úrodu a dobrý lov.
Původně dětem jejich jolku neboli vánoční stromeček nosil starý Ruprecht, pak děduška Nikolaj. Postupně však jejich roli převzal náš starý známý – dědeček Mrazíček, který se pomalu ze zlého pohanského boha měnil v hodného staříka přinášejícího nejen samotný stromeček, ale také dárky.
Děda Mráz se v Rusku dokonale zabydlel. Jeho obraz se po staletí měnil, každý národ k němu něco přidal. Dnes je to stařeček s bohatým vousem ve stříbrem vyšívaném plášti dlouhém až na zem. Na nohou má nezbytné stříbrné nebo červené válenky. Ruce jsou schované v bílých rukavicích, které symbolizují čistotu. Především děti toužebně očekávaly příchod tohoto zástupce jiného světa a spolu s ním dárky, které s sebou přinášel.
V blízkosti dědy Mráze nesměla chybět ani jeho vnučka, krásná a svěží Sněhurka. Ujala se role prostřednice mezi ním a dětmi. I Sněhurka se v ruské mytologii objevuje už dříve a to jako děvčátko uplácané ze sněhu, které najednou ožije. V zimě jen kvete, ale v létě chřadne. Její konec je tragický. Při skoku přes oheň se jednoduše rozpustí a jako pára stoupá k nebi.
Tento příběh má mnoho společného se svátkem letního slunovratu. Tehdy chlapci a dívky ruku v ruce skákali přes plameny, a pokud se jim podařilo nepustit se, mohli pomýšlet na svatbu. Jestliže přeskočila dívka oheň sama, znamenalo to, že se stala ženou.
Společné vánoční spojení dědečka a vnučky, tedy dědy Mráze a Sněhurky, je ojedinělé. V jiných kulturách vystupují pouze jednotlivé bytosti, ať už jde o našeho Ježíška nebo o Santa Klause. Proč si děda Mráz k sobě povolal svou vnučku Sněhurku, to není moc jasné. Možná proto, aby se trochu odlišil od svých západních kolegů.
V Rusku je ovšem Sněhurka opravdovým a uznávaným symbolem Vánoc. Panenky Sněhurky jsou zavěšovány na vánoční stromečky, děvčátka se převlékají do kostýmů Sněhurky. Ale hlavní roli tu přece jen vždy hrál a bude hrát děda Mráz.
