14. ledna oslavila krásných čtyřiadevadesát let Blažena Šedá z Nového Města na Moravě. Příjemná paní, která pro každého najde vlídné slovo, v sobě rozhodně nezapře své původní povolání. Čtyřicet čtyři let se snažila žáčkům ve školních lavicích vštěpovat nejen vědomosti, ale také národní hrdost a uvědomění.  

Novoměstská rodačka učila v Hodoníně, na Brněnsku, ve Žďáru nad Sázavou i v Novém Městě na Moravě. „Tady jsem učila na obou dvou školách, prvně na dolní a pak, když postavili druhou zédéešku, tak jsem přestoupila tam. Učila jsem češtinu, zeměpis a dějepis, to byl takzvaný první odbor ve třídách šest až devět. Potom, když nás zabrali Němci, tak jsem musela dělat zkoušku z němčiny a učila jsem němčinu.“

Nic ale netrvá věčně. Němci odešli a pro změnu je vystřídal jiný národ – Rusové. A tak paní učitelce nezbylo nic jiného, než si opět vyměnit roli – usedla znovu do školních lavic a začala si pro změnu vtloukat do hlavy ruštinu. „Udělala jsem z ní státnici a pak jsem ji musela učit na celé škole tak dlouho, dokud ji nezvládli i další kolegové.“

Život paní Šedé byl velice skromný a jednoduchý. Její hlavní náplní byla práce, kterou milovala. Svým žákům se snažila dát co nejvíce. „Děti jsem měla vždycky moc ráda, bez toho bych se nestala učitelkou. Dnes bych všem vzkázala, že kdo nemá rád děti, ať na učitelství nechodí. I když je dnes zase jinačí doba.“

Jiná doba s sebou přináší i nové vyučovací postupy. Toho si je bývalá paní učitelka také vědoma. „Dnes už bych asi se svými metodami neuspěla. Musela bych na dnešní děti asi nějak jinak. Já jsem se snažila všechno po dobrém a s láskou. Tehdy jsme je taky hodně vedli k vlastenectví. Vzpomínám si, jak jsme jeli s devátou třídou na výlet do Prahy. Nejdříve jsme ale poslali děti ven na meze, aby tam natrhaly květiny. Kopretiny, kohoutky, mateřídoušku a co kde bylo. Všechno pak přinesly do školy a my jsme z toho uvázali kytice. A poprosili jsme šoféra, který nás vezl, aby nám dovolil dát do autobusu tři vědra vody, aby nám kytky neuvadly. Tak jsme je vezli do Prahy, ale dětem jsme neřekli proč. Ony byly strašně zvědavé, ale vydrželi jsme to. V Praze jsme vzali kytičky a šli jsme na Slavín. A pak jsme ty kytičky pokládali na hroby všem spisovatelům a umělcům, o kterých se žáci ve škole učili. Tamější hrobník byl velmi dojatý tím, že děti nesou polní květy na hroby našich velikánů. Tohle vlastenectví dnešním dětem chybí.“

Paní Šedá tráví podzim svého života už čtvrtým rokem v Domě s pečovatelskou službou v Novém Městě na Moravě. A jak sama říká, je tady opravdu ráda: „Jsem velmi vděčná, že tu mohu být. Mám sice domeček a zahrádku, ale dceru mám v Brně a sama bych zůstat nemohla. Dobře mě tu opatrují, naše sestřičky a vůbec všichni jsou velmi hodní a vstřícní. Sami mají taky dost starostí, ale když přijdou do práce, tak to všechno nechají venku a starají se jen o nás. Ve dne i v noci. My máme rádi je a myslím si, že oni zase mají rádi nás. Doma je sice doma, ale tady jsem našla svůj druhý domov.“