Jen máloco je pro Nové Město na Moravě tak typické, jako právě lyžování. Na Novoměstsku se lyžovalo od chvíle, kdy se sem dostaly první lyže. Sněhu tady bylo vždycky víc než dost a tak se jiný vývoj ani očekávat nedal.

Organizované lyžování začalo v Novém Městě v roce 1903, kdy Bruslařský klub zakoupil pro své členy dva páry lyží, které pak přes zimu opravdu nestačily zahálet. Lyžování se prostě stalo nejoblíbenější zimní zábavou Novoměšťáků. A nejen jich. Vlaky lyžařů, které byly dříve speciálně vypravované z Brna do Nového Města na Moravě, jsou toho důkazem.

 

Historie běžeckého lyžování se v Novém Městě na Moravě píše od roku 1910, kdy se z Bruslařského klubu stal klub Sportovní a brusle vyměnili jeho členové za lyže. Postupně bylo vybudováno také lyžařské středisko, dnes slavný SKI areál.

Sjezdové lyžování má historii mnohem kratší. Zato v současnosti dává o sobě čím dál více vědět. Novoměstská sjezdovka vznikla v osmdesátých letech minulého století zásluhou několika nadšenců, v jejichž čele stál Miroslav Vašíř a Milan Maša.  První vlek se tu rozjel teprve v roce 1994, ale lyžařská dráha si už od té doby zachovala svou stálou tvář.

Nějaké změny se ovšem sjezdovka znovu dočkala. Starý vlek byl nahrazen mnohem modernější a pohodlnější lanovkou. Co ale pro lyžaře znamená větší komfort, to pro provozovatele představuje více starostí. „Tím, že tu máme lanovku, tak spadáme pod drážní úřad. Denně musíme vést evidenci o všem, co se lanovky týká. Na všechno jsou speciální knihy. Musíme splňovat stejné náležitosti, jako dráha. Telefony, vysílačky… Lanovka musí mít taky obsluhu dole i nahoře. A i pokuty, které můžeme dostat, jsou o úplně jiných penězích, než by zaplatil provozovatel vleku. Všechno je to náročnější, denní provoz lanovky vyjde přibližně na dvacet tisíc korun,“ vysvětluje Karel Klapač.

Lanovka musí být pro uživatele především bezpečná. Proto jsou nutné pravidelné kontroly včetně geodetických. Zajímavostí je, že nosné lano se co dva roky kontroluje pomocí rentgenu.

Kromě samotné lanovky přibyla na sjezdovku pod Harusův kopec také školka. A jak se dalo čekat, ani toto zařízení pro děti není jen tak obyčejné, ale má co dělat s lyžováním. Pokud si tu chcete odložit své ratolesti a spojit při tom příjemné s užitečným, není problém. Speciálně vyškolení instruktoři se budou snažit udělat z vašeho neohrabaného dítěte lyžaře jedna báseň. Navíc tu mají malí začátečníci svůj vlastní vlek a okolo sebe i spoustu hraček, které slouží pro zábavu i poučení.

Dobrá sjezdovka musí podle provozovatele Karla Klapače ale splňovat nejrůznější bezpečnostní opatření. Tak například okolo sloupů lanovky jsou matrace, jež mají zabránit vážnějším úrazům. Kvůli bezpečnosti jsou tu i věci, které bychom určitě zařadili do zcela jiné kategorie. Rozhlas tu tudíž není pro to, aby nás bavil. „Rozhlas tu musí být, je důležitý kvůli evakuaci. Kdyby se něco stalo a my museli lanovku evakuovat, tak všechny povely jsou hlášeny rozhlasem. Musíme těm, co jsou nahoře, nějak sdělit, co mají a nemají dělat. A právě pro tyto situace je rozhlas nezbytný,“ upozorňuje provozovatel.

K lyžařskému areálu patří samozřejmě i zázemí pro lyžující. Pod Harusovým kopcem jsou přespolním k dispozici dvě parkoviště. Větší pro čtyři stovky vozidel a to menší, které je nezbytné i pro otáčení sanitek, hasičských vozů a dalších nepravidelných návštěvníků, má kapacitu padesáti vozidel. Nechybí ani nezbytné toalety a samozřejmostí je také občerstvení.

Ale vraťme se ještě jednou k samotné sjezdovce. Její základní délka je pět set padesát metrů, převýšení činí sto deset metrů a je pravidelně strojově upravovaná tak, aby splňovala požadavky i těch nejnáročnějších návštěvníků. „Spolu s Olešnicí a Dalečínem jsme nejdelší sjezdovka,“ pochlubil se Karel Klapač, který ovšem sám vlastních služeb využívá pouze sporadicky: „Přiznám se, že tady moc nelyžuju.  Raději si jezdím obhlédnout konkurenci. Podívat se, jak to dělají jinde, abych se z toho mohl poučit.“