Poslední rozloučení s legendou a jednou z největších hasičských osobností u nás se samozřejmě nemohlo obejít bez hasičů samotných. Do Olešné, malé vesničky u Nového Města na Moravě, se v mrazivé sobotní dopoledne sjelo třiasedmdesát sborů.

Vzdát poslední hold Miroslavu Řepiskému přijeli hasiči z blízkého i vzdálenějšího okolí, ale i z ciziny. Jeho jméno bylo známo široko daleko a tak není divu, že se na něj kde kdo obracel s dotazem na jeho názor. Miroslav Řepiský byl vždy ochotný poradit, ať už šlo o vysoké činitele či obyčejné vesnické dobrovolné hasiče. Nad nikoho se nepovyšoval a právě této vlastnosti si všichni vysoce cenili.  

Rodák ze severomoravských Václavovic měl k hasičům blízko od malička. Jeho otec, horník a nadšený divadelní ochotník, byl také tělem i duší dobrovolným hasičem. Touto cestou se vydal i syn Miroslav. Po gymnáziu následovalo studium právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1949 se oženil s Marií Nepeřilovou, která tehdy pracovala jako učitelka ve Václavovicích. Jejím rodným krajem ale byla Vysočina. Tam se také po létech i s manželem vrátila.

Ještě předtím byl ale Miroslav Řepiský zaměstnán jako právník  v n.p. Slezan ve Frýdku – Místku, poté na Krajském národním výboru v Ostravě. Právě tady se dostává blíže k požární ochraně. Po jmenování náčelníkem Hlavní inspekce požární ochrany Československé republiky se rodina Řepiských stěhuje do Prahy.

Jeho zásluhy jsou pro hasičské hnutí nedocenitelné. Podařilo se mu dosáhnout vybudování Střední školy požární ochrany ve Frýdku – Místku a zřízení katedry Technika požární ochrany na Vysoké škole báňské v Ostravě.  A především hlavně díky jeho obětavému úsilí se podařilo založit muzeum dobrovolného hasičského hnutí v Přibyslavi.  Centrum hasičského hnutí, jak je dnes muzeum oficiálně nazýváno, vzniklo v objektu zchátralého Přibyslavského zámku.

Před dvaceti lety se Miroslav Řepiský s manželkou přestěhoval do Olešné na Vysočinu. Jak bylo na pohřbu připomenuto, „do poslední chvíle aktivně pracoval pro hasičské hnutí i na mezinárodní úrovni. V posledních dnech se zabýval myšlenkou zavést duchovní službu do práce hasičů. Vytvořit funkci hasičského kaplana, který by pomáhal lidem při velkých neštěstích.“

Miroslav Řepiský vždy myslel na blaho druhých. A jeho hasiči na něj nezapomněli. Přišli se s ním alespoň naposledy rozloučit a poděkovat mu. Za každé vlídné slovo, za každou pomoc i radu, za to, že byl takový, jaký byl.