Stromy byly odedávna přítelem člověka. Ne nadarmo vždycky znavený poutník usedl právě pod stromem. Poskytoval mu stín a v neposlední řadě i pocit bezpečí a střechy nad hlavou.

 

Ani v dnešní hektické době bychom neměli své přátele odmítat. Honíme se za přeludy, vidinou zisku a bohatství a mnohdy se zapomeneme ohlédnout a pozorovat krásu kolem nás. Vždyť stromy nám dávají nejen letní stín, ale také chutné ovoce, léčivé květy a listí na přípravu čajových směsí a také svůj půvab. Podíváme-li se na ně v kterékoliv roční době, pokaždé nás dokážou překvapit a okouzlit.

 

Ať už v nás vzbuzují melancholii, štěstí nebo dobrou náladu, vždy jsou našimi přáteli. A toto přátelství netrvá jen chvíli, ale celé věky.  Strom, který sázela mozolnatá ruka prababičky, poskytne stín pravnukům. V jeho větvích promlouvá listí tisícem slov, a kdo umí naslouchat, ten není nikdy zklamán.

 

Ne vždy si dokážeme uvědomit to, co nám stromy dávají. A nejen nám. Jejich větve poskytují domov ptákům, kořeny se stávají skrýší drobných živočichů. Ale ruku na srdce, kolik z nás může říct „zasadil jsem strom“?

 

V Pernštejnských Janovicích se předloni podařilo vysázet jednačtyřicet ovocných stromků a založit tak alej nazvanou „Ovoce pocestným“. „Děti dobře zasázely, pan farář dobře vykropil a stromky se nám ujaly skvěle,“ pochvaluje si nové stromořadí organizátorka celé akce Jana Fořtová.

 

V katastru obce ale nerostou pouze mladé, čerstvě zasazené stromečky. I zde lze nalézt velikána ošlehaného stoletými větry a vzdorujícího záludnostem počasí, ale i lidské zášti. „Je to jediný takový náš mohutný a krásný strom a stojí téměř uprostřed dědiny. Ale přitom je tak trochu v koutě, takže na sebe přímo nestrhuje pozornost. Jak je lípa stará, to se můžeme jen dohadovat. Ale zdejší pětaosmdesátiletý pamětník říká, že za jeho dětství už byla tato lípa vzrostlá,“ popisuje Jana Fořtová.

 

Před dvěma lety se ale zdálo, že dny nádherného stromu jsou už sečteny. Začalo se uvažovat o jeho skácení. Tehdy se do toho vložili manželé Fořtovi a podařilo se jim dosáhnout toho, že lípa stále ještě stojí na svém místě. Spolu s dalšími obyvateli se rozhodli přispět i na její ošetření.

 

Někomu by se to mohlo zdát jako zbytečné peníze, ale Fořtovi mají své důvody: „Je to nádherný strom a tady stromy strašně mizí. V nedalekém Josefově byla pokácena lípa u kapličky. Byla sice špatně ořezaná, ale určitě tam mohla ještě alespoň padesát let stát. Další lípy se kácely v Býšovci a ve Zlatkově,“ uzavírá smutný výčet Jana Fořtová a dodává: „Člověk má pocit, že tady na dědině je stromů hodně. Jenomže ony mizí. A nikdo už je nevysadí. Lidé raději kácí. Je to asi tím, že stromy jsou hodně vysoké a sahají vysoko do nebe. A my se vedle nich cítíme velmi malí. Některým lidem to zřejmě vadí a mají pocit, že musí všechno otesat na svou vlastní velikost. Anebo je to způsobeno takovým tím lidským strachem z proměnlivosti a nestálosti života a vztahů. Chtějí mít ten svůj domov pěkně nalajnovaný - anglický trávníček, túje…. To, co se nemění a co je pořád stejné.“

 

Pernštejnskojanovická lípa svému neblahému osudu prozatím unikla. Manželé Fořtovi by ji také rádi viděli zařazenou do seznamu památných stromů. Už jenom proto, aby se už nikdy nemuseli obávat o její úděl. Jejich naděje snad nebude marná, vždyť zrovna před nedávnem, v lednu letošního roku, se památným stromem stal buk lesní stojící na nedalekém býšovickém katastru.

 

Ne každý strom má takovéto ochránce. A ne každá obec má to štěstí, že uprostřed ní roste tak krásný strom. Snad bude moci potěšit i naše děti.