V Cikháji kdysi žil hostinský Joukl. Byla to hlava otevřená, rád se s každým pustil do řeči a byl také široko daleko proslulý jako šprýmař, který se nejen jiným, ale i sám sobě dovede od srdce zasmát.

 Hostinský Joukl se do Cikháje přiženil, ale nikdy nezapomněl na své rodné Pivonice. Tam, pod troskami prastarého hradu Zubštejna, prožil celé své dětství, na které nejednou s láskou zavzpomínal.

I stalo se, že do cikhájské hospody zavítali jednou výletníci z Bystřice nad Pernštejnem. Právě do tohoto městečka chodily děti z Pivonic do školy. Joukl si nedal ujít příležitost popovídat si s Bystřičáky, přisedl si k nim, slovo dalo slovo a už se historky jen hrnuly.

Hosté vyprávěli, jak Bystřice žije a vzkvétá a hostinský jim zase na oplátku povykládal příhodu ze svého dětství:

„To za našich mladých let bejvávaly pořádný zimy. Mrzlo, jen praštělo a závěje bejvaly takové, že se do dědiny po celej tejden nikdo nedostal a ocáť taky ne. Copa nám dětem, nám se to líbilo. Do školy jsme nemuseli a práca taky neutekla. Ale táta s mámou si dělali těžkou hlavu, prej abych nezůstal úplně hloupej a bez rozumu. A že ti musejí nějak vymyslet, abych se do školy dostal.

Tehdá se to dělalo tak, že se děti vyhandlovaly. Že jeden šel do jedný rodiny a z tej zase poslali synka či dcerku k tý druhý rodině. Většinou se handlovaly děti český a německý, to aby se pořádně řeč naučily.

Jenže v Bystřici byly stejně český rodiny, jako u nás v Pivonicích. A navíc, kdo by posílal děcko z města do Pivonic, kde lišky dávají dobrou noc.

Nakonec to tatík, který měl fištrónu na rozdávání, přece jen vymyslel. V Bystřici bejval stolař, nějakej Pavelka, který se s našima dobře znal. Ten měl v chlívě volka a to boží hovádko v zimě moc užitku nenadělalo, museli ho jen krmit. A tak mě na zimu tatík s Pavelkou vyhandloval. Kluka za volka. Naši doma krmili a já chodil v Bystřici do školy. Enem díky volovi jsem k rozumu přišel. Bez něj bych byl učiněnej trouba.“

Pěkně se vyprávění hospodského Joukla poslouchalo. Však se do jeho hospody sjížděli lidé ze široka a daleka. Pan hostinský měl pro každého vlídné slovo, pivo tu bylo jako křen a panímáma uměla takovou polívku, že se všichni ještě týden oblizovali.

Ale čas je neúprosný a všechno pěkné jednou končí. Panímáma odešla na pravdu boží a hostinský Joukl zůstal sám, jako kůl v plotě. Když byl už velmi starý, přátelil se už jen s cikhájským hajným, který už měl taky pěkných pár křížků na krku. Ti dva byli nerozluční přátelé, den co den spolu vysedávali, povídali si a kouřili fajfku. A slibovali si, že umřou společně. Ostatní se jen usmívali, ale jim to nevadilo.

Nakonec si smrt došla i pro hajného a lidé to přišli říct Jouklovi. Ten si povzdechl a povídá: „Tak teď už si zubatá přijde i pro mě.“ A sedl si na lavici, složil hlavu do dlaní a tak také vsedě do večera zemřel.  Ale lidé na něj ještě dlouho, předlouho vzpomínali.