Malou osadu Mezihoří, vklíněnou mezi kopečky u vesnice Dolní Loučky, neproslavilo snad nikdy nic více, než válečná léta, se kterými sem přišla německá výroba jednomístných stíhaček Messerschmitt Bf 109 G-10. V roce 1944 tu vznikla „továrna na smrt“ s něžným ženským jménem – Diana.    

 

Jako výrobní haly využili Němci tři železniční tunely. Ten první, zvaný „Jenička“ a označovaný písmenem „A“, měřil šest set třicet tři metrů a nacházel se kousek od Mezihoří.

 

Pamětníků pohnutých let už je velmi málo, ale přesto lidé nezapomínají. „Tady dodnes, hlavně v létě, sedávají lidé před barákem na lavičkách a vykládají,“ říká obyvatel Mezihoří Jiří Zemánek.

 

Vzpomínky plynou jedna za druhou a pomalu se pře námi odvíjí celý příběh….

 

„Byla tu letecká továrna, Diana se jí říkalo. Soused, který vlastnil polnosti pod tunelem, vykládal: „Najednou se zde objevil vůz s koňma a s ním nějací lidi. Tak jsem šel na ně a povídám: „Co tady děláte?“  A oni že tadyma povede dráha a bude tady letecká továrna. Jsem si povídal: „To víte, že jo.“ Ale za tři neděle tady ta drážka přes Meziohoří už fungovala.“

 

Vedlo to přímo pře našim barákem. Tam, jak je teď viadukt, tam bývala svážná, tam se stahovaly dolů hotové trupy letadel. Drážka vedla hned pod našima oknama směrem na Lubný a Kutiny.“

 

Tunel, který je přes šest set metrů dlouhej, byl rozdělenej na dvě patra. Matka říkala, že když zahoukali letecký poplach, tak prej to bylo jak řeka, co se vyvalilo z tunelů lidí.

 

Tam dole, jak se tomu říká Borovinka, tam byly haly, kuchyň a nějaké ubikace. Hlavní ubikace byly v Loučkách. A tam, kde je kamenolom, tam byly kanceláře. Hodně těch baráků tady zbylo. Směrem k Újezdu jsou taky dva nebo tři baráky. U jiných jsou dodneška vidět pozůstatky základů.

 

Hlídané to nijak moc nebylo. Dokonce se někteří divili, že když tady byla taková továrna, že tady nebyly nějaké bezpečnostní opatření. Byli tu Rakušáci strážní, ale Němci to jinak nijak zvlášť nehlídali. Prej to probíhalo, jako by tu nic nebylo. Žádné uniformy nedělaly bezpečnostní opatření, nikdo neříkal, kam se může nebo nemůže. Byl všude volnej přístup. Asi to bylo proto, že kdyby Němci udělali nějaký větší opatření, že by to bylo přitažlivější pro zvědy a zpravodaje.

 

Němci udělali z tunelu ústupovou cestu, která ústí nad splavem. Byly to dvě štoly. Jako kluk si pamatuju, že pod jejich vyústěním byly zbytky pilotů. A dolů jsme se klouzávali po deskách okolo kolejnic.

 

Úzkokolejka, která vedla před naším barákem, sloužila na dopravu lidí a materiálu. Hotové trupy letadel se vozily na nákladních autech. Trupy spouštěli od tunelu pomocí vrátku. Někdo tvrdí, že byl kolejový a jiní říkali, že to bylo jako lanovka. Dole čekalo auto, na které se trupy naložily a šlo to do Tišnova na nádraží a ocaď pryč.

 

K továrně patřila ještě motorárna, ta byla zase v Kuřimě. Tam se dělaly motory. Američani pak na to udělali pořádný nálet a celé to rozbili. V druhých dvou tunelech dělali křídla. Ocaď vycházel kompletně hotový trup i s vysílačkou a se vším, křídla se dělala zvlášť.

 

Taky se tu říkalo, že tady chystá Hitler svou tajnou zbraň. Ale nikdo nic nevěděl. Jediné, o čem se mluvilo, že v některým z těch tunelů něco podivného vyráběli a jeden svědek povídal, že tam šel dělat nějaký opravy a našel tam ocelovou desku, která byla prostřílená. Ale nikdo neví přesně co se tam dělo. Asi to byla jen nějaká zbraň, kulomet nebo něco, co mělo prorážet pancíř. Lidi přesně nevěděli co se kde dělo. Bylo tu hodně zahraničních dělníků. Byli tu nasazeni, mnozí se s místními znali.

 

Byly tu i nějaké průšvihy. Třeba ten obrovský lis s pojistným ventilem, který fungoval při dvě sta atmosférách. Dělníci ho zajistili, dali tam kladivo a snažili se ho tím lisem rozmáčknout. Ono to začalo hrozně kvílet, najednou rana a ten lis to roztrhlo. A to byl průšvih. Ale byl tam nějakej mistr a to byl Němec. Jen díky němu se nikomu nic nestalo. Ale byl to ohromnej problém to z tunelu vytáhnout a zas to tam dostat.

 

Taky se stalo, že se při odvozu rozbil hotový trup letadla. Na té svážné měl tehdy pracovat Mrkos, on byl hvězdář. Ten byl dokonce dva nebo tři dny u vyšetřování, ale nic mu neprokázali, prý to byla asi nějaká závada. Někdo říkal, že se přetrhlo lano. Druhá verze je, že ten, kdo to obsluhoval, že nechal odbrzděnou brzdu a oni, jak to tam zahákli, že se to samočinně rozjelo a ten trup se rozbil. 

 

Když pak přišla ruská armáda, tak to všechno vybrakovala. Všechno vytahali ven a zabavili. Moc toho tu nezbylo.“

 

Tunel byl opuštěn a dělníci se do něj vrátili až na počátku padesátých let minulého století. Ale jen proto, aby tu položili koleje a připravili jej ke kolaudaci, aby jím mohly projíždět vlaky z Tišnova do Žďáru nad Sázavou. Nedaleko od něj vyrostl také viadukt, který je z dálky viditelný a tvoří dominantu zdejší krajiny.

 

Mnoho pozůstatků po bývalé „továrně na smrt“, pomineme-li tunel samotný, nezůstalo. Snad jen pár trosek bývalých objektů a také jedna z únikových šachet vedoucí směrem od tunelu nad splav, která sice nebyla zasypaná, ale veřejnosti je nyní nepřístupná.

 

Vypadá to už skoro jako pohádka. Bylo – nebylo, dávno to bylo… A přece je to pravda. V Mezihoří si to lidé ještě pamatují.