Jsou lidé, kteří nedokážou zahálet. Jakmile s jednou činností skončí, už se po hlavě vrhají do nového dobrodružství.

Ovládají hned několik druhů řemesel a občas se člověk diví, že mají při vší své práci a koníčkách vůbec ještě čas na rodinný život. Jedním z takovýchto nadšenců je i Josef Dvořák z Olešné na Novoměstsku.

Vy jste kronikář hasičského sboru i obce, knihovník, varhaník… Na něco jsem zapomněla?

„Raději už dost, to stačí.“

Jste také olešenským rodákem a znáte tu takříkajíc každý kámen. Je něco, co by vás tu mohlo ještě překvapit?

„Překvapit, to nevím, ale neznám ještě odpovědi na spoustu zajímavých věcí. Například zdejší kostel má velmi bohatou minulost a my z ní známe jen část. A další a další otázky, na které snad jednou najdeme odpovědi.“

Vy jste kronikářem hasičským i obecním, co bylo první?

„První byl hasičský. V září roku 1971 jsem přišel z vojny a v prosinci byla výroční hasičská schůze. Tehdy dělal velitele pan Josef Dufek a já, ještě s dalšíma dvěma, jsem za ním přišel, že bych měl zájem vstoupit do sboru. On nás hned pozval na výroční schůzi a okamžitě nás zaměstnal. Ještě jsme nebyli přijati a už jsme plnili úkoly. V sedmdesátém třetím roce jsem zastával funkci preventisty a v roce 1976, když skončil se starostováním pan František Boháč, který funkci vykonával pětadvacet let, tak na mne padla i funkce starosty. Na výroční schůze jsem si musel chystat proslovy a tak jsem zabrousil i do historie. A zjistil jsem, že nejstarší zápis, který hasiči mají, je v Knize protokolních zápisů z výročních schůzí, která začíná v roce 1929. Zde jsem našel i zápis z roku 1954, kdy se na výroční schůzi hasiči usnesli založit kroniku. Ale šlo jen o zápis, skutek utek. No a tak jsem nakonec sám začal od roku 1978 dělat i kronikáře. A už mi to zůstalo.“

A kronikář obce?

„V roce 1989 po politických změnách byla Olešná stále stejná. Byli tu bývalí funkcionáři, nic se neměnilo, nic se nedělo. Pohnuly s tím teprve naše ženy. Jednou vystoupily na veřejné schůzi s tím, že je potřeba konečně udělat nějakou změnu. Jen díky nim se tu začalo něco dít. Starý občanský výbor skončil a vytvořil se nový. Bylo nás v něm devět. Ženy chodily po obci a hledaly nového malostarostu. Všichni odmítali. Přišly i za mnou a přemlouvaly mne, že jen na krátkou dobu, dočasně. Tak jsem se nechal přemluvit a byly z toho dva roky.  Zjistil jsem, že chybí historické zápisy, tak jsem se i tady dal do kroniky. Bylo to také proto, že mám historii rád. Od roku 1990 jsem založil kroniku novou, kterou píši do současnosti. Nakonec se ale podařilo najít i původní, starou kroniku obce psanou od roku 1923. Je psaná ale pouze do roku 1948. To když se likvidovaly písemnosti z bývalého místního národního výboru. Mezi papíry, které se z okna vyhazovaly na vůz, se našla i obecní kronika.“

Jak začala vaše kariéra varhaníka?

„Úplnou náhodou, jako všechno. Děti, které se učí na nějaký hudební nástroj, se do hudebky přijímají v šesti létech. Já jsem přišel z vojny, bylo mi jednadvacet let. V kostele jsem stával vedle varhan, na které hrál pan Josef Vykutil. Bylo mu sedmdesát let. Začal mě přemlouvat, jestli bych se nešel na varhany učit hrát. On sám mě ale učit nechtěl, posílal mě do hudební školy do Nového Města. Uznal jsem, že varhaník je potřeba, a proto jsem se rozjel do novoměstské hudebky. Pan učitel Hradecký mě ale nevzal. Prý že tam varhany nemají a duchovní hudbu ani neučí. Ale poradil mi. Poslal mě do kostela za novoměstským varhaníkem. Tehdy tam hrával pan profesor Večeřa. Já jsem jednou po večerní mši svaté za ním zašel a řekl mu, že mě za ním posílá olešenský pan farář, jestli by mě nenaučil hrát na varhany. On na mě chvilku koukal a až po letech se mi přiznal, že ho nejvíce zarážel můj věk. Připadal jsem mu na to starý.“

Ale učit vás začal.

„Nejdřív se mě zeptal, jestli hraju na nějaký hudební nástroj. I v tomhle jsem ho zklamal. A když jsem mu řekl, že neznám ani noty, tak si to málem rozmyslel. Nakonec se ale rozhodl to se mnou zkusit. Pozval mě na příští týden k sobě domů a tam jsem začal s klavírem. Později jsme chodili do kostela cvičit na varhany. Pak mi sehnal harmonium a tak jsem cvičil i doma.“

A co vám dělalo největší problémy? Souhra rukou a nohou, noty?

„Jediným problémem pro mě bylo přinutit se cvičit. Jinak nic. Pan Večeřa dokázal učit takovým způsobem, že jsem do toho tak nějak nenápadně vplul, ani jsem nepozoroval jak. Nejdříve noty, pak ruku na klaviaturu a naučit se hrát prvních pět tónů, pak se to rozšiřovalo, přidala se levá ruka, až jsem se to naučil, přidaly se i nohy. Víte, já jsem měl z něho strach. A taky mi bylo hanba, když už jsem měl tolik roků, přijít za ním nepřipravený. Proto jsem nakonec cvičil poctivě. Přišel jsem domů z práce a cvičil dvě až tři hodiny. Každý den.“

Kdy jste poprvé sám hrál v kostele a co to bylo?

„V půli února 1972 jsem se začal učit a na Vánoce mě pan Večeřa nechal v kostele v Novém Městě zahrát koledu. Měl jsem obrovskou trému, ale píseň jsem měl dokonale nacvičenou, dopadlo to dobře. Byla to koleda Nesem vám noviny.“

Tím vaše učňovská léta skončila?

„To zdaleka ne. Chodil jsem k němu poctivě každý týden po celých šest let. Pak nepravidelně na další teorii, jako například harmonii.“

Už jsme probrali oba kronikáře, varhaníka, ale vy jste také knihovníkem. Předpokládám, že tuto funkci jste taky vzal proto, že ji nikdo nechtěl dělat?

„Ono to trochu vypadá, jako bych se o všechny ty funkce dral, ale není to pravda. Když onemocněl a později zemřel bývalý olešenský učitel a knihovník Josef Jinek z Nového Města, rád jsem se služby knihovníka ujal. “