Těžce dopadala válečná léta na chudý lid. Ať už v kraji probíhaly krvavé bitvy nebo jen vojsko procházelo zemí, pokaždé to nejhůře odnesli ti nejchudší.  

Prusko-rakouská válka vypukla v roce 1866. Nejtěžší bitva se odehrála 3. července u Hradce Králové. Ale bojovalo se i na dalších místech. Novoměstsko tehdy zůstalo bitevní vřavy naštěstí ušetřeno. Nelítostná válka se tu neprojevila v celé své hrůze, přesto i zdejší obyvatelé zažili spoustu strachu a ústrků.

O průběhu prusko – rakouské války v Novém Městě na Moravě máme poměrně bohaté informace díky rukopisu bývalého starosty novoměstského - Josefa Jelínka, který je uchován ve Státním okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou. Pojďme se tedy vydat zpět v čase, vraťme se do roku neblaze proslulého 1866, kdy byl Josef Jelínek ještě Pepíkem, hochem ani ne devítiletým….

Počátkem roku 1866 nabývaly zprávy o brzké vojně větší určitosti a i do našeho, tehdy od všeho světa úplně odříznutého Horácka, dolehly neblahé první zvěsti. Přirozeně, že všechny špatné zprávy byly předmětem živých rozhovorů mezi sousedy, kteří v podvečer se scházeli na besedování ne jako teď v hostinci, kde se všechno každý pohodlně z novin dozví, ale vždy u některého z nich.

Tak tomu bývalo také u nás. Co večer sešli se sousedé, aby si pohovořili. Z nich pamatuji se ještě některé, starším čtenářům snad ještě známé. Byli to strýc Jelínek (zvaný Šebestián), polesný Německý (z Kopečka), Kunstmüller (Kristián) a jiní. A velmi často sindykus Hermann z Brněnské, známý z dřívějc, několikrát zvěčněný panem Dr. Svítilem v jeho spisech.

Já pak poslouchal jsem vždy jako oukropek, nejraději, když Hermann temperamentně dokazoval, že to Esteráši (Rakušané) vyhrát musí. Mnohému jsem sice dobře nerozuměl, zejména nešlo mi na rozum, když náš čeledín, který se právě vrátil z vojny a prodělaného dánského tažení, vypravoval, jak „byl v ohni“. Bylo mi divné, že se nespálil. Dohadům a nejistotě byl konec, když objevili se v Novém Městě první vojáci.

První vojáci

Bylo to těsně před svatodušními svátky, když ráno, asi o desáté hodině, přijelo do Nového Města oddělení dragounů. Byl to tuším pluk Lichtenštejnský. Bylo jich asi dvě stě. My kluci jsme mohli oči nechat na jejich koních a zbroji. Lákaly nás jejich přilby, palaše, bambitky, zkrátka všechno. Vždyť jsme dříve vídávali jen několik pěšáků v bílých kalhotách. Ale jízda dragounů, to bylo něco jiného. Bylo to krásné vojsko, lidé i koně silní, praví dragouni.

U nás byl ubytován důstojník, prý nějaký hrabě. Velký, krásný a urostlý. Měl pokoj v poschodí. Jak přišel, shodil ze sebe zbroj a vyšel v čapce. Nemohl jsem odolat pokušení, abych si to zblízka neprohlédl.

Vpadl jsem do jeho pokoje a prohlížel vše kus za kusem s posvátnou bázní a nakonec narazil jsem si jeho přilbu na hlavu. Padla mi sice až přes uši, já jsem se ale přesto díval do zrcadla, jak mi to sluší. A byl jsem tak do sebe zahleděný, že jsem nezpozoroval, když důstojník do pokoje vešel. Teprve jeho hlasitý smích upozornil mne na jeho přítomnost. Krve by se ve mně byl v té chvíli nedořezal, ale on mne upokojil a vykládal to potom otci.

Dopadlo to tehdy dobře. Vojáci byli velmi dobré nálady, plni sebedůvěry. Pod kůlnou, kde jsme měli velký brus, brousili šavle a těšili se, jak Prušákům namelou.

Druhého dne ráno odjeli přes Rokytno. Namísto nich přijeli před polednem od Meziříčí jiní a to se opakovalo asi po šest až sedm dní. Poslední oddíl měl s sebou hudbu, měli ji na koních, samých bělouších a při pochodu z města hráli. Provázeli jsme je až k Rokytnu, ač byl tenkrát citelně chladný den. Ale už nám nevyhrávali. Brzy nato následovalo vypovězení války.