Hrdý a nedobytný hrad Pernštejn je známý široko daleko. Na každého působí mohutným dojmem, cítíme se v jeho blízkosti malí a nepatrní.

Nádvoří, hradní brány, rytířský sál, síň spiklenců, pověst o sličné panské, věž Barborka spojená s hradem dřevěným visutým můstkem, hladomorna – to všechno většinu z nás už nemůže překvapit. A přece je tu něco, kam se každý návštěvník nepodívá, přestože to za zhlédnutí stojí.

Kdysi slavné Pernštejnské zahrady, doposud volně přístupné, bohužel dnes už zbaveny nádherných ozdob a uměleckých děl, sahají od podzámčí, tvořeného obcí Pernštejn až k samotnému hradu.

Při prohlížení dnešních hradních zahrad musíme zapojit notnou dávku fantazie. Jenom tak můžeme znovu v celé kráse spatřit skleník, fíkovnu, obelisk, poustevnu, bludiště, turecké lázně, velký bazén naplněný až po okraj čistou vodou, čínský pavilonek s překrásnými kresbami a další nádheru, kterou zahrada kdysi poskytovala očím domácího a hostujícího panstva.

První zmínky o zahradě v blízkosti hradu pocházejí z roku 1701. Tehdy se ale mluví pouze o zahradě ovocné. O devatenáct let později se už ale dozvídáme i o ozdobné a kuchyňské zahradě. Zlatý věk zámeckého parku ale měl teprve přijít.

Bohužel nám není znám ten, kdo zahrady a stavby navrhl, stejně jako přesné datum jejich vzniku. Odborníci se pouze shodují v tom, že terasovitá koncepce, která zde byla použita, je pro moravské poměry velmi neobvyklá. Vznik zámeckých zahrad pak vkládají do druhé poloviny 18. století.

Největší boom parkové úpravy pernštejnských zahrad nastal pravděpodobně na přelomu 18. a 19. století, kdy hrad vlastnili Schröffelové z Mannsberka. Tehdy se do parku začalo vstupovat z horních prostor třetího nádvoří přes takzvanou Schröffelovu zahrádku.

Dlážděné chodníčky pak vedly dále do dolních partií okolo fíkovny a skleníku. Nechyběly tu kamenné lavičky a odpočívadla, z nichž některé tu najdeme i dnes. Všechny cestičky vedou po vrstevnicích, díky tomuto řešení je prudký kopec změněn na příjemné místo k procházkám.

Nejblíže hradu se nacházely dva již zmíněné objekty – skleník a fíkovna. Skleník byl rozdělen do dvou částí, jednou z nich byla takzvaná „množárna“, která byla spojena s topným prostorem, jež se nacházel na západní a východní straně skleníku. Druhá část skleníku bývala vyhřívána horkou párou vedenou v kanálech pod podlahou. Kromě citroníků a olivových stromů tady byly pěstovány i oleandry, aloe, cypřiše a jiné cizokrajné a jinde nevídané rostliny.

Fíkovna byla celozděná, při její vnější zdi rostla vinná réva a na její vstupní straně dva višňové stromky. Bývala spojena se světnicí pro tovaryše, kde se nacházela zelená kachlová kamna, kterými byly prostory vytápěny. Rostlo v ní dokonce několik druhů fíkovníků.

Dnes lze v místech, kde skleník a fíkovna stávaly, nalézt pouze otvory po bývalých topeništích. Skleník byl patrně zrušen v osmdesátých letech 19. století, fíkovna o něco dříve.

Některé objekty jsou tu ale dodnes. Tak například zcela nepřehlédnutelný obelisk. Okolo téměř sedmimetrové stavby rostly v roce 1806 meruňky, broskvoně a akácie. Obelisk, skládající se ze sedmi kusů kamene pospojovaných kovanými pásky, byl vybudován jako pocta majiteli panství – svobodnému pánu  Ignatzi Schröffelovi z Mannsbergu, což dokumentuje i vytesaný text, který byl odborníky přeložen takto: Zesnulému příteli, všemi oblíbenému, vynikajícímu občanu zasloužilému o vlast, pánu k poddaným nejlaskavějšímu, mravnímu, milému a drahému.

Další stavbou, která se dochovala, jsou takzvané turecké lázně nebo také salla terrena. Místo určené pro očistu těla mělo být původně antické, nakonec ale byly lázně vybudovány jako turecké. V roce 2008 byla dokončena jejich rekonstrukce spojená se statickým zajištěním. 

Hned pod nimi se nachází kaskáda, jejíž stupně byly tvořeny mramorovými deskami a velký bazén. Jeho dno bylo kdysi vydlážděno mramorem, čemuž se dnes už ani nechce věřit. Podle odborníků šlo původně o rybník, který prý byl už součástí starší ozdobné zahrady.

Nedaleko se nachází pozůstatky bývalé poustevny. Z objektu se do současnosti dochovaly pouze sklepní prostory. Dveře této budovy prý mívaly žlutý nátěr, okna zdobily barevné vitráže a nechyběla ani malá věžička se zvonkem. Dokonce prý součástí vybavení bývala i dřevěná figura poustevníka.

Mnohem zachovaleji působí takzvaný čínský pavilon, dýchající exotikou vzdálené země. Kdysi bývalo uvnitř šest čínských sofa a osm křesílek, které sloužily k příjemnému odpočinku. Dvoje dvoukřídlé dveře jsou doplněny šesti vysokými okny. Stěny i strop interiéru pokrývaly malby, ty dnes už asi neuvidíte, čínský altánek je dokonale zabedněný.

Prohlédnout zblízka si naopak můžete sousedící dřevěný haltýř, který byl do zahrady doplněn o něco později, až okolo roku 1854. Bývával napojen na potrubí, které odvádělo vodu z velkého bazénu.

Nad tureckými lázněmi jsou zachovány ještě další stavby - bludiště, nika a menší kruhový bazén. Pokud si ovšem bludiště představujete jako něco, co vám dokonale zamotá hlavu, budete zklamáni. Jde pouze o uměle vytvořený, přibližně dva metry vysoký pahorek, po jehož obvodu vede cesta, která postupně spirálovitě stoupá k vrcholu. Díra uprostřed pahorku není původní a nikdy nebyla architektem projektována.  Je to jen pozůstatek po jednom z neúspěšných hledačů pokladů. Dříve bylo toto místo označováno jako „růžový vrch“.

Nika, tiše stojící opodál, je tvořena do stran klesající opěrnou zdí. Až do roku 1958 zde bývala dvoumetrová socha Apollóna a spolu s ní i čtyři měděné vázy. Skulptury byly původně umístěny i v ostatních částech zahrady, dodnes tu nacházíme sokly a podstavce jako němé svědky bývalé nádhery.

A konečně tu máme sedmdesát centimetrů hluboký, kruhový bazén s cihlovým dnem a mramorovou obrubou. Původně býval jeho součástí i chrlič znázorňující propletenec několika vodních tvorů. Bohužel i ten si už musíme pouze domyslet.

Mnohé z bývalých staveb se nedochovaly. Víme například o stavbě nazvané „paraple“, která mívala tvar otevřeného deštníku s železnou středovou tyčí. O „hranici dříví“, což byl objekt napodobující navršené dřevo, jehož strop i stěny byly pokryty prkny a zdobeny figurálními výjevy. O „pavilonu u kuželny“, jehož střechu zdobila nádoba v podobě ananasu, který byl později nazýván „pavím pavilonem“ a několika dalších.

Stejně tak jako stavbami a sochami se Pernštejnské zahrady v době své největší slávy pyšnily i cizokrajnými rostlinami. Některé z nich rostly v nádobách a na zimu byly přenášeny do skleníku. Rostly tu broskvoně, meruňky, hrušně, švestky, durancie i jabloně. V roce 1812 tu bylo zaznamenáno celkem pět set osmdesát osm ovocných stromů.

Konkrétní podobu Pernštejnských zahrad v době jejich největší slávy už asi nikdy nezjistíme. Můžeme se jen domýšlet a představovat si bývalou nádheru. Přesto i dnes je tato lokalita nesmírně zajímavá a rozhodně byste jejich prohlídku neměli při návštěvě hradu vynechat.