O průběhu prusko – rakouské války v Novém Městě na Moravě máme poměrně bohaté informace díky rukopisu bývalého starosty novoměstského - Josefa Jelínka, který je uchován ve Státním okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou. Pojďme se tedy vydat zpět v čase, vraťme se do roku neblaze proslulého 1866, kdy byl Josef Jelínek ještě Pepíkem, hochem ani ne devítiletým….
Vypovězení války
Teď už to tedy bylo jisté. Po všech domech počala se pilně dělati cupanina na obvazy pro raněné. Sbíralo se plátno a podobné. Ale valně to alespoň u nás znepokojení nepůsobilo, neboť nikdo nevěřil, že by se Prušáci dostali až k nám a víra ve vítězství rakouských zbraní byla pevná. Sbíralo se tedy plátno na obvazy, dělala cupanina, a co nejživěji se přetřásaly soudobé události, pokud se jich ovšem do Nového Města dostalo. Večerní besedy byly častější a živější.
S Rakouskem šlo proti Prusku Bavorsko, Sasko a Hanoversko, mělo se tudíž za jisté, že těmto spojencům Prusko neodolá. Avšak brzy začala se karta obracet. Hanoversko bylo poraženo prvním náporem Prusa, král vypovězen a země přivtělena k Prusku. Bavoři kapitulovali po čtrnácti dnech po bitvě u Aschaffenberku. A saská armáda, vidouc, že by sama neodolala, stáhla se do Čech. Prusové v patách za nimi. Následovaly zprávy o ztracené bitvě u Jičína, Trutnova, Náchoda, atd. Slibovaná vítězství se nedostavila.
Večerní besedy byly čím dál tím četnější a živější. Mluvilo se o hrozných pruských jehlovkách, o řádění Prusů v Čechách a zkrátka o všem možném. Já poslouchal jako vždycky a pamatuju se na tuto rozpravu: Když byla řeč o tom, jaké kontribuce Prušáci ukládají městům, zeptal se můj otec strýce Jelínka (Šebestiána): „Ty Franc, kdyby se Prušáci sem dostali a uložili nám výpalného 100 000 zl., sehnali bychom je?“ Strýc, který znal nejen v městě, ale v celém okolí všechno dopodrobna, se na chvíli zamyslil a pak pravil: „Za dvě hodiny bych je měl pohromadě.“ Na tehdejší časy, kdy nebylo peněžních ústavů a podobných zařízení, je to jistě příznačné. 100 000 byla tehdy suma velmi značná.
Ale přese všechno se věřilo, že se podaří Prusy na jejich postupu zastavit, spoléhalo se především na Benedekův „tajný plán“.
Dne 3. července přinesl ráno, asi kol osmé hodiny, nějaký člověk ze Vsi do města zprávu, že byl u Kaňové skály, a že zaslechl nějaké dunění, které bylo, když se položil na zem, zřetelně slyšitelné jako jednotlivé rány. Všechno běželo tam, já to se rozumí, také, a zpráva se potvrdila. Bylo zřejmé, že se strhla bitva a to velká bitva. Rozčilení bylo všeobecné, konečně očekávaná zpráva.
Na druhý den k nám došla další zpráva: „velká bitva u Králového Hradce. Prusové poraženi.“ Zprávu poslal, dobře se pamatuju, Dr. Chleborád, který byl krátce předtím úředníkem tuším u soudu a pak byl přeložen do Poličky. Ale radost netrvala dlouho, odpoledne došla zpráva o úplné porážce rakouské armády. Obě zprávy byly odůvodněné. Do dvou hodin odpoledne bylo vítězství rakouské téměř jisté. Pak nastal příchodem pruské armády labské náhlý obrat a porážka rakouských.
Teď už začalo se věřit, že by snad Prušáci mohli k nám přijet. A jak to už bývá, šířily se nejdivočejší pověsti o řádění Prusů (v Trutnově skutečně řádili jako zvěř, takže sám král Bedřich, když to viděl, řekl, že je to přece jen přílišné). Lidé schovávali cenné věci, mladí, z obavy před přijetím do vojska, utíkali do lesa, zkrátka zděšení bylo všeobecné.
Asi třetí den po bitvě projelo ráno městem několik děl saských a rakouských směrem k Meziříčí. Pak několik povozů, které jely k Bystřici. S těmi jel nějaký důstojník od zásobovacího sboru, měl na voze několik poloshnilých volských kůží. Nechal si zavolat otce, který byl koželuhem a nařizoval mu, že musí kůže převzít za 15 zl. za kus. Otec to odmítl, načež důstojník hrozil mu udáním a jel dál. Ale na kopci u Zeleného kříže je vyhodil z vozu, asi už moc nevoněly.
Odpoledne téhož dne přijelo do města něco rakouských dragounů. Byly to žalostné zbytky právě těch, kteří tudy před několika málo týdny odjeli do války. Před zámkem chvíli stáli. Prohlížel jsem jejich řady hledaje důstojníka, jehož přilbu jsem si vypůjčil, avšak nenalezl jsem ho. Před kostelem zastřelili jednoho raněného koně a jeli dál, zanechavše tady nemocného zvěrolékaře, který po několika dnech zemřel. Pohřben byl na katolickém hřbitově vpravo u sakristie a ještě před dvaceti lety stál tam jeho kříž s nápisem: Hier ruhet Franz Wagner, Thierarzt des k.k. Liechtenstein Dragomer Regiments. Er starb an den Folgen der Kriegstrapazen, Gattin und Kinder fanden nur sein Grab.
Bylo zřejmo, že Prusové tady budou co nevidět. Aby si zjednal jistoty, vypravil se můj otec navečer na zvědy směrem k Německému a k České Svratce. Přijel domů hodně po půlnoci a řekl krátce: „Ráno jsou Prusové zde.“ Vyprávěl, že u Německého potkal oddíl rakouského vozatajstva, jehož velitel se ho tázal na cestu do Poličky. Otec mu řekl, aby tam nejel, že už tam jsou Prusové, že jim padne ještě do rukou. Důstojník mu odpověděl, že má rozkaz jet do Poličky, že tam tedy pojede. A jel.
Čekalo se tedy na Prusy. Otec se rozhodl, že nebude uklízet nic. Jenom flintu, kterou měl nedávno novou, schoval na půdě pod podlahu. A my, páni kluci, jsme čekali na věži na krancích. Byli jsme tam jako doma, vždyť náš nejmilejší sport mimo čučka bylo zvonění. Nebylo dne, aby nebyl ráno v poledne nebo večer někdo z nás na věži. Zvoník nám zvon rozhoupal a my zvonili, až z nás pot lil. Třeba celá hrana jsme odzvonili a nepomáhala ani rákoska ve škole, ani výprask doma. A dočkali jsme se brzo.
