„Aloha“ – to je základní slovo, které doporučuje cestovatel Jiří Kolbaba naučit se v případě, že by se někdo chtěl vydat na Havaj.

A právě toto místo bylo hlavním tématem jeho fotografické přednášky v Habří. Už třikrát se podařilo Jiřímu Kolbabovi navštívit všech šest přístupných Havajských ostrovů. „Vydržme chvíli v divočině, v hloubi Pacifiku, čtyři tisíce kilometrů daleko od pobřeží Kalifornie. Tam leží pás ostrovů, o kterých Mark Twain kdysi řekl, že je to nejkrásnější ostrovní flotila, která kdy zakotvila v jakémkoliv oceánu na světě,“ zněla úvodní slova fotografa a cestovatele.

Vy tady před plným sálem přednášíte už podruhé, co to bylo minule?

„Minule to bylo velice bizardní, protože jsme navštívili africkou Etiopii. Tam jsem byl dvakrát a mám ji nesmírně rád, protože je plná pozoruhodných etnik, kultur, které jsou nám velmi nesrozumitelné. Někdy jsou některé snímky až strašidelné, zvláště když vidíme, jak se ženy v této kultuře pro nás deformují, ale pro ně zdobí. Byl jsem strašně šťastný, že tu byl plný sál a ti lidé se mnou vydrželi celé čtyři hodiny.  To bylo neuvěřitelné.“

Dnes jste povoláním cestovatel, jaké ale bylo vaše původní zaměstnání?

„Já jsem grafik a celý život jsem se věnoval reklamě, marketingu a všem těm disciplínám, které jsou s tím spojené. Dokonce jsem začátkem devadesátých let budoval struktury moderní komerční české reklamy. Jsem na to docela hrdý, že jsem mohl spolupracovat s velkými jmény českého marketingu. Ale pak jsem z toho rychle utekl a začal jsem cestovat, protože jsem chtěl žít jiný život.“

Jak se tedy z grafika najednou stane cestovatel?

„Je to asi o tom, že se mi nelíbilo, jak se tady k sobě chováme, nelíbilo se mi, jak si tady lžeme a jak jsme neféroví. Já jsem zažil kultury, které byly daleko férovější, a tam se mi hrozně líbilo. My často vzdálenějším kulturám říkáme, že to jsou divoši nebo nevzdělanci, ale já mám osobní zkušenost úplně opačnou. My se od nich můžeme mnohému naučit, oni jsou opravdu skvělí a vyznávají takové hodnoty, které my často už ani vyznávat neumíme. Jedná se o mezilidské vztahy, o hodnotový žebříček ve vztahu k lidem a k přírodě, ať už té živé nebo neživé. Mne to prostě tak dojalo a tak zasáhlo, že jsem řekl, že když mohu žít ve svobodné zemi, že chci žít jiný život. A tak jsem se rozhodl, pustil jsem se do nejisté kariéry a začal jsem budovat dráhu cestovatele, nezávislého novináře a fotografa. Bylo to sice šílené a nemělo to žádný racionální základ, ale podařilo se to a jsem šťastný, že takový život mohu žít, že mohu nějaké inspirace nabírat a jiným je předávat.“

Připomenul jste vzdálené kultury, můžete to trochu konkretizovat?

„My žijeme primárně, všichni to cítíme, v individualistické společnosti. Jsme velmi odtažití a máme k sobě daleko. Jakkoli žijeme třeba na sídlišti a máme k sobě fyzicky blízko, duševně k sobě máme velmi daleko. Kultury, které já navštěvuji, jsou založeny na hodně blízkém kontaktu lidí, na duchovním kontaktu. Líbí se mi, jak se umí smát, jak se umí zdravit, jak se umí vzájemně obohacovat. A to my opravdu neumíme. To mi vadí. Přírodním národům je to naopak vlastní, oni takto žijí ve vztahu k sobě. A pochopitelně mají i jiný vztah k přírodě. My jsme z přírody odešli a dnes si platíme za to, abychom se do ní mohli vracet. Ale oni v ní žijí dlouhodobě, kontinuálně a umí se k ní chovat velmi šetrně a z našeho, evropského pohledu také velmi ekologicky. Jsou to hodnoty, které tam člověk prostě cítí na každém kroku.“

Kterou zemi jste vůbec navštívil jako první?

„Těžko říct, pochopitelně ty evropské, když jsem jako malý kluk jezdíval s rodiči. Pak jsem vyjel dál, těsně po vojně jsem byl v Mongolsku. Můj táta tam jel s geologickou expedicí. To byl pro mne velký zásah do duše. Najednou jsem zjistil, že existují úplně jiné kultury, viděl jsem, jak nám naše propaganda lhala, protože to, co jsem se dočetl v knihách před cestou do Mongolska a potom ten reál, který jsem tam prožil, to bylo diametrálně odlišné. Tehdy jsem zatoužil poznat lámaismus, severní větev buddhismu. Zatoužil jsem navštívit Tibet, ale to se mi splnilo až po třiceti letech. A když potom padl starý režim a já jsem mohl začít cestovat svobodně, tak jsem první cesty absolvoval do Tunisu, Mexika a na Bali. A právě indonéské Bali mě totálně dostalo, od té doby jsem tam byl jedenáctkrát. Jsem duchovně spojen s tímto ostrovem a naučil jsem dokonce i dva domorodce česky. Mám i balijské jméno a učím se indonésky. Jsem totálně propojen s místní filosofií a indonéským náboženstvím.“

Povolání cestovatel, to zní velmi zajímavě. Je na něm i něco nezajímavého?

„Nevidím žádné velké třecí plochy. Možná snad jen víza. Je to v různých zemích individuální. Také překonat nedemokratické režimy, překročit je a vstoupit do té země, to bývá někdy drobný problém. A často jsou mým problémem finance – mít peníze na letenku, na pobyt – to je jediné, co mě trošku brzdí a nutí mě být občas doma. Jinak bych byl stále venku, protože když jsem v zahraničí, to je pro mne jeden velký relax. Vyčistím si organismus, hlavu, všechno je dokonalé. Já jsem tam nikdy neprožil nic dramatického. Pro mne je to opravdu jenom a jenom radost.“

Vy prý máte velmi rád knihy Jacka Londona?

„Já mám rád všechny dobrodružné knihy, které popisují třeba i zážitky staré několik set let. Velmi rád mám například materiály pojednávající o Jamesi Cookovi, to je můj velký vzor. Já také všechno dělám proto, abych jeho život co nejvíce zmapoval, pochopil a abych stál na všech místech, na kterých stál on. Každý cestovatel si rád přečte něco historického a dobrodružného, protože on v těch místech pak fyzicky stojí a může konfrontovat historii s přítomností. A to je to nejhezčí, co může být.“

Co váš velký sen severní pól?

„Tak ten se zatím ještě nenaplnil a dlouho ještě nenaplní. Je to opravdu velmi drahý výlet. Ale možná do té doby zase navštívím podruhé Antarktidu, což je také můj velký sen. Anebo se k severnímu polárnímu kruhu přiblížím cestou do Norska. Rád taky jezdím na Island a určitě se tam vrátím. A až to jednou vyjde, tak na ten severní pól zajedu. Já si myslím, že to může vyjít. A když to nevyjde, tak to nevadí. Pro mne je důležité ty sny mít, mít je třebas téměř nereálné, ale jít za nimi. To je důležité. Nechci moralizovat, ale takovýto sen nebo i více snů by měl mít každý z nás. O tom je ten můj život, že mám takovéto sny a pak si některé plním a některé ne. Prima je, že teď ve svobodné době, kdy si užíváme obecné i osobní svobody, si můžeme klást a sledovat nejrůznější cíle. A já po nich jdu docela soustředěně.“

Vy máte celý svět takřka v malíčku, ale co Česká republika, znáte ji dokonale?

„Prochozenou ji ani moc nemám, projetou ji mám daleko lépe. Rád jezdím autem, takže křižuji i tuto zemi. V minulosti jsem docela dost běhal a to i běhy mimo dráhu. Nejen u nás, ale po celé Evropě. Takže jsem v rámci běhání poznával různé krajiny, které jsou dál od městských aglomerací – vesnice a hory, kopečky a tak. A teď zase po těch mnoha letech se tam vracím, tentokrát s foťákem, protože já rád fotím v České republice. Velmi slušně mám takto prochozené a profocené třeba Krušné hory, Krkonoše, Jeseníky i Vysočinu. Málo jsem byl na Šumavě, ale to ještě doženu. Česká republika mě stejně tak přitahuje fotograficky a novinářsky, jako jakékoliv odloučené lokality někde v Pacifiku. A když jsem třeba teď podruhé v Habří, tak jsem dnes schválně vyjel dřív, abych zdejší krajinu viděl víc rozsvícenou. Když jsem tu byl minule, tak byla mlha, tma a nebylo nic vidět. Dnes konečně svítilo slunce a je to tady krásné. A už se těším, až to bude zelené, protože když je to zelené nebo bílé, tak je to fotogenické. Teď, v tomto mezidobí, to moc fotogenické není. Takže jsem dnes kameru nevytáhl, ale užil jsem si to.“

Která země vás překvapila nebo zaskočila?

„Každá. Všude jsou jiné kultury, většinou ani nemá cenu snažit se je pochopit. Pro nás je to velmi zvláštní, nepřijatelné a bizardní. My jsme v podstatě málo tolerantní, všemu se moc divíme, všechno moc hodnotíme. Ono je dobré a to je moje cestovatelská zkušenost, moc se nedivit a moc nehodnotit. Jenom prostě zaznamenat. Do duše, do srdce, do hlavy, na karty, na filmy… A nechat si to uloženo jako zážitek, jako vzpomínku. Jsou věci, které neumíme vysvětlit a které nepochopíme. Měli bychom si umět od nich něco vzít a zase něco předat. Stejně jako když někdo ze vzdálené kultury přijede k nám. Mnohé konstanty našeho chování také nepochopí a nedokáže si je zařadit. Je to o velké toleranci. A Masaryk říkal, že není důležité, když hopsáme po světě, ale že je důležité si v sobě zpracovat, co nám svět dává. Já bych rád poradil lidem, aby nasávali, zaznamenávali pro sebe, obohatili tím své nejbližší okolí a aby se poučili v jiné kultuře. My velice snadno odsuzujeme jiné konstanty chování a to je velká škoda. Svět je nastaven úplně jinak a věřte mi, že za poslední roky ho znám lépe, než české prostředí. A přál bych vám vidět, jak si Asiaté a různé jiné kultury vedou například v Austrálii, na Novém Zélandu, v severní Americe a mnohých jiných oblastech světa.“

Jací jsou tedy Češi cestovatelé?

„Snažím se být velmi tolerantní, vždyť nemohu hodnotit paušálně. Jsou takoví i onací. Potkávám naprosto skvělé české cestovatele i turisty, návštěvníky jiných kultur, kteří si to opravdu užívají. Jsou velmi pokorní a zdvořilí, reprezentují dobře naši zemi a odváží si přesně ty zážitky, které si odvážet mají. A pak potkávám takové hulváty, že si to ani nedovedete představit a je mi z toho smutno a raději o tom ani nechci mluvit. Kéž by do ciziny jezdili lidé, kteří nás prezentují správně a ne ti, co nám dělají ostudu.“

Abychom náš rozhovor zase nekončili tak smutně, povězte mi, kam se nejraději vracíte, která země je takzvaně vaše srdeční záležitost?

„Asi čekáte, že řeknu, že mou srdeční záležitostí je Česká republika. Určitě je, protože jsou tady rodiče a všechny ty kořeny. Proto jsem také nikdy neemigroval, žiji tady a žít tady budu. Česko je země, kterou mám jednoznačně v srdci a rád se sem pokaždé vracím. Ale také ji rád opouštím za poznáním a mohu říct upřímně, že kdybych měl jmenovat země, kam jezdím nejraději, tak tady sedíme do rána. Prostě co země, to skvost, co přírodní útvar, to skvost, co kultura, to skvost… Já jsem zatím zažil neuvěřitelné množství pozitivních zážitků a zkušeností. Miluju ostrovy, džungle, hory i lidi v těchto biotopech žijící. Nemá cenu všechno jmenovat. Nakonec koukněte někdy na moje webové stránky (http://www.theworld.cz/cze/ ), tam najdete velké množství inspirací. Jak obrazové, tak verbální, v tomto případě psané. Jsem hrozně rád, že žiji v zemi, kde je tolik náruživých cestovatelů a věřte mi, že je a je na co navazovat. Velcí cestovatelé minulosti, škoda, že se o nich více neučí školáci ve školách, nám ukázali cestu. Cestovali v dobách, kdy to bylo daleko, daleko těžší a tvrdší, než je to dnes. Dneska je to opravdu pohodlná procházka a rodiče ani nemusí mít strach pouštět své děti do zahraničí, protože pokud se tam člověk chová rozumně a s velkou pokorou, tak je téměř stoprocentní předpoklad, že se vrátí v pořádku a navíc velmi obohacený a vyměněný.“

Jiří Kolbaba – (1957) fotograf a cestovatel, navštívil už více než sto dvacet zemí světa. Viceprezident Českého klubu cestovatelů. Trvale žijící v Brně, odkud vyjíždí pravidelně každý rok na expedice a poznávací cesty do nejodlehlejších oblastí světa.