O průběhu prusko – rakouské války v Novém Městě na Moravě máme poměrně bohaté informace díky rukopisu bývalého starosty novoměstského - Josefa Jelínka, který je uchován ve Státním okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou. Pojďme se tedy vydat zpět v čase, vraťme se do roku neblaze proslulého 1866, kdy byl Josef Jelínek ještě Pepíkem, hochem ani ne devítiletým…

Prušáci ve městě

Asi o deváté hodině přijelo do města několik pruských hulánů s důstojníkem. Projeli městem, aby se přesvědčili, zda není tu rakouské vojsko. A hned nato spatřili jsme, jak se od Rokytna po silnici valí černé řady Prušáků, nad nimiž blyštěly se bodla a žluté kování jejich šišáků.

V malé chvíli byli u města a tu opustili jsme naši pozorovací stanici, abychom to viděli zblízka. Stál jsem s kamarády v průchodě na začátku ulice proti Jeřábkovým, pozoroval nekonečné řady pěchoty všeho druhu; bylo jich nejvíce v piklhaubnách, ale také myslivci v plochých čákách, mladí i někteří silně prošedivělí.

Šli k Bystřici. Trvalo to hodně dlouho, než přešli a na konci se to počalo valit na horní náměstí. To bylo tenkrát prázdné, mimo sochu svaté Anny a kašnu tam nebylo ničeho. Běželi jsme honem zase na věž, a tu viděli jsme, jak řada za řadou staví se vedle sebe, čelem proti staré škole a jak za chvíli bylo jich plné náměstí, hlava na hlavě. Ti zůstali v Novém Městě, bylo jich jistě několik tisíc.

A mezi tím odehrála se v domě u Štursy scéna, kterou vypsal Dr. Svítil, a kterou zde v této souvislosti opakuju: Důstojník zmíněné hlídky pruské ptal se po vykonané prohlídce města, kde bydlí starosta. Starostou byl toho času František Štursa (Kalinka). Byl tehdy churav a doma a v posteli.

Když k nim důstojník vešel, počal nařizovat, co všechno musí být pro Prušáky připraveno a předepsal městu ohromnou kontribuci. Nepamatuji se na přesné cifry, ale vím, že to šlo o sta centů a měřic masa, mouky, chleba, ovsa a všeho možného, což mělo být dodáno do večera téhož dne. Bylo to prostě nemožné sehnati.

Štursa vymlouval se na nemoc, odkazoval Prusa na prvního radního, jímž byl tehdy jirchář Kostelecký, rozšafný a bodrý soused. Ale Prus nechtěl o tom ani slyšet, prý že za žádným chodit nebude a tahal Štursu z postele. A pohrozil mu, že nebude-li do večera vše dodáno, že bude zastřelen. Rozděšený Štursa vše slíbil, ale oznámil ihned Kosteleckému, co se stalo, a že se vzdává úřadu starosty.

Vyvolalo to, to se samo sebou rozumí, ve městě ohromný poplach. Hned po poledni byla svolána schůze obecního výboru, v níž rezignace Štursova byla přijata, starostou zvolen můj otec a uloženo mu, aby slevu z uložené kontribuce vyjednal. Pro začátek úloha zrovna ne příjemná.

Otec hned vyhledal dotyčného důstojníka a vyložil mu, že je nemožno žádané opatřiti. Prušák mu zkrátka řekl, že nebude-li vše do večera opatřeno, že jej nechá zastřelit. Otec mu rovněž zhurta odpověděl, že ho může třeba desetkrát nechat zastřelit, ale přece že to tak nedostane, prostě proto, že to tu není. S tím se rozešli. Jak to dopadlo, povím dále.

Vojsko na náměstí rozestavěné rozešlo se po chvíli po bytech. Pruští ubytovatelé byli s prací hotovi velmi brzo, nebrali to také tuze přesně, ale nevynechali žádného. U nás byl ubytovaný nějaký generál, několik důstojníků, asi padesát mužů a několik koní. V poschodí, ve velké světnici, kde je dnes poradní síň berní správy, bylo složeno na stupni, který je tam dodnes, několik praporů a vojenská kasa. Před domem stála stráž, rovněž na zahradě a celé město bylo obepjato hustým řetězem hlídek.

Otec usuzoval zcela správně, že se s nezvanými hosty arci nejlépe vyjde, dostanou-li hodně k jídlu. A osvědčilo se to. Náhodou měli jsme připravena do komína dvě krátce před tím zabitá prasata, masa bylo tedy dost. Ale také z něho na druhý den mnoho nezbylo. Prušáci byli, jak náleží, při chuti.

Pro pány oficíry připravila matka rovněž dobrý oběd a udělala k němu též narychlo nákyp se šódó (vinnou polevou). Ač to byli samí lepší páni, tento nákyp je uvedl v úžas. Něco podobného dosud neznali, neboť po obědě přišel adjunkt generála k matce a vyřizoval jí: „Madamken pan generál nechává prosit, abyste mu k večeři udělala zase ten koláč s tou sladkou omáčkou, že mu náramně chutnal.“ Nu dostali ho. A hodně. Matka nad tím kroutila hlavou, takový pán a neví, co je šódó, že tomu říká omáčka.

Tedy pan generál byl v náladě velmi dobré a otec toho hned využil. Hned po tom, jak se s důstojníkem, který tu kontribuci předepsal, rozešel, došel za generálem a vyložil mu, jak věci stojí. Ten se do věci vložil a výsledek byl, jak by se dnes řeklo, vyrovnání asi na 10%.  Obec dodala nějaké maso a asi sto měřic ovsa a bylo to.

Před polednem, když se ti oficíři v bytě uvelebili, přišel otec dolů a povídá mi: „ Pepíku, je zle. Prajzi ti sebrali mapu.“ Dostal jsem krátce před tím od pana zemského archiváře Vincence Brandla, tehdy našeho poslance, podrobnou mapu Moravy a Slezska, jím vydanou. Mapu mě knihař Zlatník pěkně natáhl na plátno a visela nahoře v pokoji. Já jsem v ní „ležel“, znal jsem honem kdejakou vesnici a tu jsem si měl nechat vzít? Rozběhl jsem se nahoru, mapa rozložena na stole a nad ní zabraní oficíři. Šel jsem rovnou k nim, mapu sebral, sbalil a vážným krokem šel. Zůstali na mne koukat, cosi povídali, čemu jsem ovšem nerozuměl. Řekl jsem jim jen: „To je mapa má, tu já nedám“. Dali se do smíchu. Otec jim to vysvětlil a mapu jsem měl ještě dlouhá léta potom. Pro jistotu jsem ji ale hned tenkrát dobře schoval.

Vcelku minul první den pruské invaze dosti dobře. Prusové chovali se až na některé menší výstřelky slušně, ba lépe než naši dragouni, kteří jak důstojníci, tak i mužstvo, byli daleko neurvalejší a hrubší.

Dostali-li Prusové dosti jíst, bylo dobře a domáhali-li se toho tam, kde buď neměli, nebo dát nechtěli, ostřeji, nelze se divit, neboť jejich pochodové výkony byly úžasné. Nebylo-li masa, žádali špek, vejce, mléko a jiné, vybíraví nebyli. A co všechno dovedli spráskat dohromady, našim lidem bylo tuze napodiv. Ale nerabovali ani nebrali na vojnu a tak největší strach brzo pominul.