Ochutnávka lahodného vína spojená s cimbálovou muzikou – to zní skoro jako návštěva vinného sklípku někde na jižní Moravě. Tentokrát se ale s tímto vábným spojením setkali návštěvníci nejvýše položené obce na Vysočině.  

Studnice se pomalu stávají rájem pro milovníky dobrého pití a skvělé hudby. Na dubnové sobotní akci pocházelo víno z Velkopavlovické vinařské oblasti, konkrétně z Modrých hor. „U nás jsou velmi dobré podmínky pro červená vína. Snažíme se o originální certifikaci vín,“ uvedl vinař Antonín Bukovský z Kobylí na Moravě, který sám pije sice víno rád, ale, jak s lítostí poznamenal málo, protože většinou řídí.

Návštěvníci Studnic naopak neřídili a tak mohli ochutnávat z nabídky, kterou sem vinař přivezl. A samozřejmě přidal i pár rad pro ty, kteří se v „nápoji Bohů“ zrovna moc nevyznají: „Víno by především nemělo vadit. Chutě jsou různé, to už má každý člověk v sobě tak nějak nastavené. Někdo nemá rád kyselá vína a přitom kyseliny jsou to, co víno drží při životě. Každopádně by v kvalitním víně neměly být cítit žádné plísně, žádné oxidace a další zjevné vady. Parametry jako sladkost, množství alkoholu nebo kyselina – to si musí každý rozhodnout sám. Například já jsem byl vychovaný na selských vínech, což znamená, že mám rád vína suchá, odrůdově čistá, bez výrazného zbytkového cukru.“

Degustace vína byla součástí večera, při níž zazněly skladby v podání cimbálové muziky „Lučina“, která nepochází z prosluněných jihomoravských strání, ale přímo z naší druhé největší metropole – z Brna. Primáš Jiří Havlásek přiznal, že ve složení, ve kterém hráli ve Studnicích, začali teprve v září loňského roku, kdy přijali novou cimbalistku.

Zajímavostí brněnské „Lučiny“ je skutečnost, že zatímco muži si vybrali malé a skladné nástroje, jediné dvě ženy, které v souboru hrají, se musí tahat s basou a cimbálem. „My jsme si mysleli, že když budeme hrát na malé nástroje, že je nebudeme muset vláčet. Ale nakonec se v nás probudili gentlemani a vláčíme je stejně,“ směje se Jiří Havlásek.

„Lučina“ hraje kde co – folklór moravský i slovenský – „a pak ještě cokoliv, co se nám líbí a co třeba do těchto kategorií ani nepatří. Vínečko bílé, V Hodoníně za vojáčka, Ještě si já pohár vína zaplatím – to jsou skladby, které většinou nikdy nechybí. Ale jinak zaznívá všechno možné, hrajeme podle nálady a podle přání publika,“ vysvětluje primáš.

Přestože muzikanti zaháněli žízeň především pivem, sklenkou dobrého vína rozhodně nepohrdli. A doporučují ji i ostatním. Proč? No přece – „po víně se dobře zpívá!“.